Když jsme přijeli k podniku, byla už tma. Inženýrka Meclová se se mnou rozloučila na parkovišti před podnikem se slovy: „Velmi ráda bych s vámi jezdila na služební cesty, pane řediteli. Budu kdykoli připravena.“ Pak nasedla do svého auta a odjela. Krásná a opět elegantní, pomyslel jsem si.
Vešel jsem do své kanceláře. Sekretářka Miluška na mě trpělivě čekala a už ve dveřích mi sdělovala, že mám všechnu agendu do Prahy na tento týden připravenou a Vectra, že je také opravena a připravena v garáži. Poděkoval jsem jí a řekl, že může jít domů. Ona se mě však zeptala: „Nedáte si ještě kafe, pane řediteli?“ Trochu mě to překvapilo. Řekl jsem jí, že ano, ale hlavně že si dám pořádnou sklenici vody. Nemohl jsem si nevšimnout, že má jeden knoflíček kostýmku rozepnutý. Když odcházela dělat kávu, lehce se o mě otřela. Bylo nám oběma jasné, že to není jen tak. Byli jsme v celém podniku, kromě ostrahy, sami. Dnes už opravdu ne, Miluško, dnes bych to asi už nezvládl. Byl jsem skutečně již hodně unaven. Kromě toho jsem měl strašný hlad.
Pustil jsem se do práce. Miluška přinesla kávu a velkou sklenici sodovky a odešla k sobě. Nechala pootevřené dveře. Když jsem pootočil hlavu od počítače, mohl jsem ji vidět. Pustil jsem ji přece domů, pomyslel jsem, ale nemohl jsem se tím zabývat. Soustředil jsem se opět na práci. Asi po půlhodině jsem byl hotov a mohl jít konečně domů. Miluška stále něco ťukala do počítače. „Miluško, nechcete jít se mnou na večeři? Mám strašný hlad,“ zeptal jsem se jí. Nebylo to nic neobvyklého. Občas po pozdní práci jsme spolu na večeři zašli. Zvláště, když nebyla manželka doma a já věděl, že mě doma žádný plný talíř nečeká. „Ano, velmi ráda,“ odpověděla a ihned dokončila práci a vypínala počítač.
Byla vždycky velmi obětavá. Žádného kluka asi opravdu nemá, pomyslel jsem si. Jednou jí to budu muset udělat. Ale ne dnes, proboha. Oznámil jsem ochrance, že může zajistit už úplně všechno a odjeli jsme Vectrou do jedné restaurace, kde dobře vaří. Miluška se chovala příjemně a zprvu i velmi decentně. Ale po chvíli začala přidávat plyn. Takovou jsem jí ještě nezažil. Asi prožívala velký vnitřní boj, než se odhodlala k tomu, aby mě jasně naznačila, že si chce se mnou něco začít. Takové ty narážky, že je stéle sama, a že ji dnes čeká jen studená postel byly víc než výmluvné. Ale u Milušky jsem je ještě nezažil. Odhodlal jsem se tedy k razantnímu slovu.
Potichu jsem jí řekl: „Miluško, já vím, že byste si semnou chtěla něco začít. Ale já vám něco musím říct. Sama víte, že nemám v tomto směru dobrou pověst a ještě tohle, to by bylo pro mě moc veliké riziko. Někteří lidé přímo prahnou po mojí hlavě. Také byste si třeba musela hledat jiného šéfa. Neříkám, že se mi nelíbíte, ba naopak. Také neříkám, že je všem dnům konec. Ale teď na to není opravdu vhodná doba.“
Byla jako opařená a nebyla schopna žádné reakce. Musel jsem jí trochu utěšit. Řekl jsem jí dva lechtivé vtipy a ona se opět začala trochu smát. Byli jsme opět přátelé. Zaplatil jsem a odvezl jí domů. Když už chtěla vystupovat, tak jsem jí řekl: „Jednou vám tu postel určitě zahřeji, Miluško.“ Vzápětí jsem si ale uvědomil, že to byla asi chyba. „Já vím, šéfe,“ odvětila s úsměvem a políbila mě na tvář. Díval jsem se za ní, než za sebou zavřela dveře paneláku.
Doma jsem se s námahou jen osprchoval a zalehl do postele. Stačí, když zítra budu v Praze v poledne. To se mohu pořádně vyspat. Za vteřinu jsem tvrdě usnul. Ráno jsem se oholil, tradičně zaplaval a udělal jsem si zelený čaj. Regenerace sil byla úspěšná a byl jsem opět nabit energií. Ještě jsem se sousedkou, paní Beranovou, domluvil věci kolem obstarávání domácnosti přes týden a odejel jsem do Prahy. Bylo krásné, slunečné počasí, auto šlapalo opět jako hodinky a cesta utíkala jako voda. Cestou jsem rychle pojedl a za chvíli bych měl být v Praze, pomyslel jsem. Ještě cestou mi volala přítelkyně Magda, že na mě nemůže dnes dopoledne čekat v bytě, ale že určitě přijde večer, jako obvykle, kolem osmé. Nezmohl jsem se na nic, než jí přitakat.
Přemýšlel jsem, jestli má ještě nějakou cenu prodlužovat náš milenecký vztah, který už nesporně je za svým zenitem. Magda je bezesporu velmi atraktivní třicátnice a náš dlouholetý vztah je, hlavně po sexuální stránce, něco jako druhé manželství. Manželka Eva o tom sice nikdy nepromluvila ani slovo, ale myslím si, že o nás dobře věděla a ví. Z myšlenek mě vyrušilo další zazvonění. Lenka. Jenom oznámila, že mě bude čekat v sedm u ocasu, jak jsme si předběžně domluvili. Ani tady jsem nedokázal nikterak odporovat. No, to jsem zvědav, jak to budeš stíhat, řekl jsem si polohlasně.
Ale to už jsem byl v ulicích Prahy. Zaplašil jsem všechny myšlenky na ženské a připravoval se v duchu na dnešní jednání u generálního ředitele. Ani jsem nezajížděl do bytu a zamířil rovnou na podnik. Když jsem vcházel do své kanceláře, byla ještě dobrá hodinka do porady. Sekretářka generálního, Zdenička, upovídaná, ale přitažlivá pětatřicátnice mi vzápětí přinesla kávu a minerálku a jako obvykle mě pozdravila: „Vítám vás opět u nás, pane muži Petříčku,“ a zářila širokým úsměvem. Pak ke mně velmi blízko přistoupila a já tušil, že se něco děje.
„Přišel na vás anonym. Zase nějaké erotické řádění. Moc o tom nevím, ale říďa to hodil do koše,“ zvěstovala a smála se o trochu míň. „A operativka začne přesně v patnáct, nula, nula,“ dodala a udělala na mě kukadla. Flirtovala se mnou při každé možné příležitosti. „Díky za upozornění, Zdeničko,“ poděkoval jsem bez jakéhokoli vysvětlování a díval se na její odcházející zadek v upnuté sukni. Kroutila jím dokonale. Měl jsem na něj tisíckrát chuť, ale nikdy jsem to v nejmenším nedal najevo. Ale ona to asi správně tušila. I když jsem měl přišpendlenu pověst proutníka, s žádnou ženskou z ústředí jsem si nikdy nic nezačal. Ó, jak by mě chtěly některé dostat. Ale spíše by mě chtěli dostat-zlikvidovat někteří konkurenti. Určitě záviděli pozici ve firmě a přátelství s generálním.
Práce mi šla od ruky, připravoval jsem se na zítřejší představenstvo a tak byly za chvíli tři hodiny. Operativní porada proběhla bez velkých problémů a všichni jsme se po diskusi shodli na dalších záměrech a shrnuli vše do zítřejšího představenstva. Když jsme byli na odchodu, generální dodal: „Inženýr Krenz ještě chvíli zůstane.“ Opět jsem se posadil. Sotva zaklaply dveře, šéf spustil: „Cos to měl za příhodu v pátek v autobuse, Petře?“
Začal jsem mu říkat svou, sice pravdivou, ale umírněnou verzi příběhu a díval jsem se mu do očí. Znám ho už z fakulty, je o rok mladší, ale člověk by mu hádal pomalu šedesát. Bývali jsme kamarádi a chodívali jsme spolu i na pivo. Než se stal velkým šéfem. Je toho na něho moc. Ale práci zvládá zatím perfektně. Ale za jakou cenu? Přemítal jsem to podvědomě a dokončil vypravování. „Tak dobře, uděláme za tím tečku,“ řekl Jindřich po připomenutí, abych si dával větší pozor na lidi a já věděl, že tím to je skončeno. Rozloučili jsme se a já šel v klidu pracovat.
Byl jsem hotov asi v pět hodin. Začínalo mě dělat starost, jak to vyřeším s Lenkou a Magdou. Půjdu na ten Václavák a řeknu Lence, že s ní dnes nemohu nikam jít. O Magdě stejně ví a jestli je rozumná, tak pochopí, že to s Magdou nemohu naráz skončit. S těmito myšlenkami jsem zamykal kancelář. Ještě mám čas, abych si došel na něco k snědku do podnikového bufetu a vyrazím. Ani nemusím jet taxíkem.
Bylo krásné, srpnové odpoledne, Praha byla vylidněná a to jsou ty nejhezčí chvíle k bloumání milovaným městem. V poloprázdné tramvaji a nepřeplněném metru foukal ventilací příjemný větřík. Vystoupil jsem u muzea a vyšel na Václavák. Bylo něco po půl sedmé. Lenka má přijít v sedm a tak mám ještě dost času. Sedl jsem si na schůdek u sochy koně a začal podřimovat. Jako starý dědek, pomyslel jsem si. Ale bylo to příjemné.
Ze sladké dřímoty mě vyrušil ženský dvojhlas: „Dobrý den, pane inženýre!“ Nechápavě jsem vzhlédl vzhůru. Magda a Lenka. Šílené, to snad není pravda. Ještě snad spím. „Á, starý pán podřimuje a my jsme ho vyrušily. Tak to my zase můžeme odejít, že jo, Leni,“ odříkávala pomalu Magda a důkladně si mě prohlížela. „Ale ne, Magdi, musíme ho trochu vyburcovat. Však on se postaví, uvidíš,“ říkala také pomalu Lenka. „Máš pravdu, když nevstane sám, postavíme si ho samy.“ Magdě už cukaly koutky úst.
Zůstával jsem sedět a díval se zdola na ně. Připadalo mně to jako tragikomický sen. Magda měla na sobě lehké, pestré minišatečky. I po třicítce jí zůstávala perfektní postava, a tak si to mohla dovolit. Tmavé vlasy odrážely v odpoledním slunci rezavý odstín. Byla nádherně opálená a trochu roztažené nohy lákaly podívat se mezi ně. Skoro se to zdola dařilo, aniž by člověk trochu zvedal sukénku.
Podíval jsem se na Lenku. Bílá, přiléhavá sukénka, která tak akorát zakrývala boky a to nejlákavější na světě, co je mezi nohama. Nahoře nějaké tričíčko, které ještě více zdůrazňovalo nádherné prsy s trčícími bradavkami. Kaštanově hnědé vlasy, sčesané do jakéhosi útvaru odrážely o něco světlejší, ale rovněž jako vlasy Magdy, rezavý nádech. Nádherné ženské. Pražáci mi je mohou jen závidět, hodnotil jsem už trochu vzpamatovaný.
„No to je pěkné, já si dělám starosti, jak to s vámi vyřeším a vy se zatím za mými zády domlouváte,“ říkal jsem s nádechem nahněvanosti, konečně vstávajíc. „A starý pán se postaví sám, nemusíte mít starosti,“ dodal jsem. Děvčata se už smála na celé kolo a jedna po druhé mě políbila. Konečně mi to došlo. Chtějí mě obě naráz. Jen při tom pomyšlení mě začínalo šimrat v podbřišku. Moc bych za to nedal, že to mají už dokonale připravené. A jak se vlastně seznámily? Měl jsem opravdu o čem přemýšlet. Ale co, nechám to na nich a nebudu si dělat starosti, uzavřel jsem si to.
„No tak, na co ještě čekáme? Ale upozorňuji, že mám hlad a musím se napřed trochu najíst, takže se jde nejdřív do hospody,“ řekl jsem rezolutně. „To tak, pán by chtěl nejdřív do hospody. To by pak nemusel být taky k ničemu. A to my nepotřebujeme, že ne, Leni,“ pravila Magda a sáhla mi přitom do rozkroku. Skoro jsem se lekl. Ale začínalo to už i fungovat. „Nech to na nás, Péťo,“ řekla Lenka se smíchem a Magda rezolutně dodala: „Jde se!“
Nechal jsem se vést jako býk do koridy. Došli jsme kousek k autu Magdy. Policajt ho obcházel a něco si zapisoval. Auto stálo, samozřejmě, v zákazu. Děvčata udělala na strážníka obličej, před kterým by musel změknout i kámen, něco mu zaštěbetala a chlapec se jen rozplýval. Rozjeli jsme se. Magda je výborná řidička, a tak jsem se nemusel bát. Seděl jsem s Lenkou vzadu a ani nedutal. „Uděláme jeden úkon,“ řekla Lenka. „Jen se nevzpírej, Petříku, když budeš poslušný, nic se ti nestane,“ dodala a začala mi uvazovat šátek na hlavu, abych neviděl. Moc jí to ze strany nešlo, a tak si obkročmo sedla na moje stehna a dokončila uvázání. Vůbec nic jsem pak už neviděl. Lenka pak dosedla na můj klín a přimáčkla se na mě. Cítil jsem její rozkrok a teplou vůni jejího těla. Chvíli na mě seděla a pak se začala rozkrokem šoupat na mém klíně.
„Pěkně ho vydráždi, ale ještě nezabíjej. Také si s ním chci trochu pohrát,“ říkala Magda a pustila příjemnou muziku. „Můžeš si i trochu zakouřit, v mém autíčku je to dovoleno, že jo, Petříčku,“ dodala k Lence. Skutečně, v tomto renaultku už jsem byl mnohokrát vykouřen. A nejen vykouřen, přemítal jsem.
