Z týdenní menstruace mé ženy jsem radost v prvních dvaceti letech manželství neměl. Narušovalo mi to slušně zaběhlý biorytmus.
Když mohu vesele trtkat, tak mě to nějak nelákalo. Když ale žena měla své dny, tak mi vadilo, že nemohu, když mám zrovna chutě. Už po třech dnech jsem pátral, jak to vypadá. Takto, aby tomu děti a hlavně tchýně nerozuměly: ,,Mamino co tvoje pračka?“ ,,Ještě je rozbitá a nepere, taťko!“
To se většinou opakovalo několikrát. Pak přišla ke slovu má žena. Většinou po návratu z práce: ,,Taťko, pračku mám už v cajku, můžeme vyprat večer prádlo!“ Já na to někdy smutně: ,,Mamino, já jsem to nevydržel a včera jsem vypral ručně!“
Dostal jsem občas vynadáno: ,,Nic jsem raději neslyšela! To mám večer skočit na hrábě nebo co?“ začala nadávat, a myslela to vážně. ,,Když jsme spolu chodili, tak si vydržel třikrát za sebou bez pauzy a teď nemůžeš obden? Udělám večer biftečky a uvidím, jestli si jednoho macka zasloužíš! Macka za macka. To je má nabídka!“ dodala na oko rozčíleně. Nabídka to byla velmi lákavá. Taková se nedala odmítnout. Dám si do trumpety a ještě si pěkně vrznu. Může být nějaká kombinace ještě lepší?
Samozřejmě jsem se po týdenním sexuálním půstu těšil, ale musel jsem ženu rozdráždit, aby veškerá dřina nebyla zase jen na mně. Když se vztekala, moc jí to slušelo.
Měla jiskru v oku a nejlépe se uklidnila na koníčku. Tuto pozici jsem bral jako masérský kurs. Masíroval jsem ženušce prdelinku, boky a prsa. Cítil jsem pěkný materiál v ruce, viděl jsem nade mnou ve svižném rytmu se houpající ňadra a do naběhlého penisu vedly z rukou a očí neviditelné drátky, které zvyšovaly do maximálních výšek prožitek. Nejen můj, ale i ženušky.
Když se mences trošku protáhl, vypadalo to doma z technických důvodů blbě ještě pár dnů. ,,Ještě trošku špiním!“
Tuto větu jsem k smrti nenáviděl. Z jednoho prostého důvodu. Ženuška nemusela a nic jí neříkalo francouzské milování. To by mě bodlo, jako jiným ženáčům, kteří se na to těšili, že jim ženy odpustí páru i o tom v práci básnili. Teprve později jsem přišel na to, o co jsem byl ochuzen.
Po stříbrné svatbě jsem se zase naopak těšil, až to žena dostane. Že si, když Bůh dá, možná víc než týden odpočinu. I tu ekologickou kuřbu, ke které jsem ji nikdy nedokopal, jsem ji odpustil. Jak životní hodnoty a radosti ten letící čas devalvuje. Víc než jakoukoliv měnu.
