Léto a koupání. Pro mě jsou navíc tato dvě slova spjata s krásnou, ale ledovou řekou Jizerou. Žil jsem od mala v menším městečku, ležícím na pravém břehu této řeky. I letos jsem v období letního horka neodolal a vyrazil k řece.
Břehy Jizery jsou většinou vysoké a strmé, přístup k vodě nepohodlný. Proto se většina lidí chodila koupat na místo, kde byla na srovnaném břehu vybudována malá písečná pláž. Protější břeh byl divoký, široko daleko neobydlený a hustě zarostlý houštím a kopřivami.
Teď v létě je Jizera průzračně čistá a osvěživě studená, ale na jaře a na podzim se i několikrát za rok vylije z koryta. Obrovská síla vody často zcela změní profil dna. Tam, kde je trvale velký proud, zůstanou jen velké balvany, v menším proudu i malé kaménky. Naopak v lenivějším proudu se usazuje jemňoučký písek.
Po jedné z velkých vod se objevil ostrůvek asi padesát metrů nad místním koupalištěm. No ostrůvek, většinu roku to byla jen mělčina, ale při nižším letním stavu vody to opravdu byl ostrov a dokonce na něm rostly shluky netýkavek.
Ostrov byl všeho všudy široký jen asi osm a dlouhý patnáct metrů, ležel blíž k neobydlenému břehu a prakticky nikdo o něm nevěděl. Z naší strany vedl k řece prudký sráz pokrytý kopřivami rostoucími v mezerách mezi velkými balvany. Voda u břehu byla prudká a hluboká. Jen blázen by se tu koupal!
O existenci ostrova vědělo snad jen pár vodáků, protože pro jejich lodě představoval určité nebezpečí, a pak já. Ptáte se, jak jsem se o něm dozvěděl?
Jako tichý blázen jsem někdy navlékl vysoké gumové boty až k pasu, vzal prut a brodil se podél břehu za kroužkujícími lipany. Tak jsem ho našel a zjistil, že ačkoliv ze břehu nevypadá nijak krásně, je vytvořen z toho nejjemnějšího písku. Byl přímo stvořen k opalování bez plavek, protože směrem na jih, ke slunci nebyl ničím stíněný a okraj ostrůvku směřující k obydlenému břehu byl naopak pokryt dosti vysokým rostlinstvem, tvořícím nenápadnou, přirozenou bariéru.
Toho jsem často využíval. Vždy jsem v plavkách pohodlně vlezl do vody na konci písečné pláže, přebrodil se ke druhému břehu a podél něj střídavě plaval a brodil se proti proudu až k ostrůvku. Ovšem dnes se vyskytl malý zádrhel. Zapomněl jsem plavky! Nicméně jsem se rozhodl nevzdat se slunění na ostrově a tak jsem vypracoval náhradní plán.
Oblečený jsem se probojoval kopřivami až ke kamenitému břehu proti ostrovu. Tam jsem se svlékl do naha a snažil se rychle zmizet ve vodě. Pravděpodobnost, že mě někdo objeví nebyla naštěstí moc velká. Horší byl sestup po ostrých, kymácejících se balvanech do vody. Několikrát jsem stěží udržel rovnováhu a v poslední chvíli zabránil pádu na kameny přede mnou nebo do kopřiv za mnou.
Musel jsem postupovat velice pomalu a opatrně, a tak než mé odhalené pohlaví skryla voda, uběhly určitě dvě tři minuty. Konečně jsem měl vodu do pasu. Ovšem dalším krokem mi sahala k hrudi a následujícím jsem zapadl až po krk a už mě nesl silný proud. Začal jsem plavat proti němu. Snažil jsem se ze všech sil, ale dopředu jsem se prakticky neposouval.
Změnil jsem taktiku a plaval víc šikmo k druhému břehu. Proud mě začal snášet trochu níž, blíž k lidem a dál od ostrova, ale také jsem se přibližoval ke středu řeky.
Kdo z vás plaval v ledové řece proti proudu ví, jak je to únavné. Trvalo jen pár minut než jsem se dostal na mělčinu u protějšího břehu, ale byl jsem úplně vyčerpaný. Ačkoliv sem bylo od pláže vidět, nestaral jsem se o to a z posledních sil jsem se brodil vodou u kolen k ostrůvku.
Padnul jsem na záda do jeho rozehřátého písku. Přivřel jsem oči před sluncem a čekal, až se mi uklidní rozbouřené plíce a srdce. Náhle jsem koutkem oka zahlédl pohyb. Otočil jsem hlavu a strnul. „Ahoj“ řekla.
Nádherná holka, blondýna, tak pětadvacet! Určitě nebyla zdejší, nikdy jsem ji neviděl. Prostě kus. Ležela na břiše a evidentně neměla podprsenku. Pohledu na zadeček mi bránil trs protivných bylin, ale pak jsem si všiml obou dílů plavek ležících opodál na písku. Uvědomil jsem si, jak se asi bavila, když jsem „smrt na jazyku“ padl kousek vedle ní.
„Na-zdar,“ odpověděl jsem, stále ještě zadýchaně.
„Pro-miň, nevšiml jsem si, že tu někdo je.“
„Ani ses nepodíval,“ namítla.
„Ještě nikdy jsem tu nikoho nepotkal,“ omlouval jsem se. Konečně jsem popadl dech a byl schopen souvisle mluvit.
„Jestli ti vadím, odejdu.“
„Nemusíš, nepřekážíš mi. Jenom pozorovat tě byl pohled pro bohy. Úplně nejlepší bylo jak jsi balancoval na druhým břehu.“ Nepokrytě se smála.
„Vždycky sem plaveš nahý?“
„Ne, vždycky ne. Jen když svádím krásnou rusalku, která tu bez šatů na mě čeká.“ Popíchnul jsem a doufal, že přestane s posměšky. Čekal jsem, že se urazí a třeba mě vyhodí nebo se bude pohoršovat nebo alespoň zmlkne. Její odpověď mě šokovala.
„No, to by si moc nepomohla,“ a významný pohled na mé přirození. Podíval jsem se ve směru jejího pohledu a téměř jsem mého bojovníka nenašel. Po ledové koupeli byl mrňavý, že vypadal jako nepovedený minipáreček. No tohle! Taková netaktnost.
„Co není teď, může za chvíli být. Aby rusalka nelitovala,“ přitvrdil jsem.
„Ten zázrak bych tedy chtěla vidět.“ Tak, to byla nečekaná, ale jasná výzva.
Dívka se provokativně nadzvedla a vzepřela se na natažených pažích. Mohl jsem tak vidět její poctivě vyvinutá ňadra, volně visící dolů. Příjemně vzrušivé zachvění v kořeni penisu se šířilo dál. Pohled na houpající se prsy pokryté pískem měl čarovnou moc.
Cítil jsem, jak krev proudí do zimou scvrklého penisu a ten sílí a protahuje se. Zatím ještě ne moc, ale už jsem se za něj nemusel stydět. Rychle jsem se po písku posunul až k té kráse. Zůstal jsem ležet a kochal se houpajícími se zvony nade mnou.
Nejprve jsem rukama hladil jejich plné, oblé tvary a zkoumal jejich pevnost a pružnost. Pak jsem se lehounce dotýkal tmavých bradavek v ještě tmavších dvorcích. Očistil jsem je od písku a promnul.
Přímo pod rukama se bradavky zvětšily a zpevněly. Začal jsem je laskat rty, vsával je a dotýkal se jich kmitajícím jazykem. Přitom jsem si uvědomil, že teď mi již nebrání rostliny ve výhledu na dívčin zadeček.
Nádherné, dosud bílé, neopálené polokoule. Pro můj penis to byl poslední vzrušivý podnět – již zmohutnělý se odpoutal od těla a začal se trhaně stavět. I když měla oči upřené na můj zvětšující se úd, asi postřehla můj pohled a otočila se na bok a vystavila mi tím svůj klín.
Byl hustě porostlý dlouhými světlými chloupky. Penisem mi doslova trhaly přívaly krve a ve chvilce ztvrdnul a trčel jako kolík. Při jeho dvaceti centimetrech se neztratil a dívka, která stále pozorně sledovala jeho postupnou erekci byla jeho velikostí unesena.
„Tak, to rusalka opravdu nečekala. Fešák,“ ohodnotila ho uznale a po kolenou a loktech se přesunula k mému údu. Dlouho se nerozpakovala, pevně obemkla rty žalud i s předkožkou a nechala ho vklouznout hluboko do úst. Pak zapojila jazyk a na žaludu a uzdičce jsem cítil symfonii čiré rozkoše.
Bylo to fantastické, ale nechtěl jsem zůstat pozadu. Přímo před mými ústy, na dosah jazyka byly její stydké pysky, dosud sevřené, ale neobvykle veliké, vyčnívající z houštiny chloupků kroutících se až daleko na stehna. Rozhrnul jsem nepoddajné kudrlinky, roztáhl velké stydké pysky do stran a začal jazykem zkoumat poštěváček.
Za chvilku byl dvakrát větší, pysky zesílily a rozevřely se. Z otvoru mezi nimi prýštila vonící šťáva. Boky rusalky se prohýbaly pod přívaly blaha. Ale i já jsem se přiblížil na krůček od vrcholu. Předkožka již nešla natáhnout zpět na zduřelý žalud. Úd napjatý k prasknutí doslova bolel touhou po osvobozujícím výstřiku. Poznala to a přestala. Nadzvedla se a otočila. „Byla by škoda vystříkat ho jen tak. Chci ho mít při tom celého v sobě.“
Obstoupila mé boky a dřepla si na bobek čelem ke mě. Když se žalud dotkl jejích stydkých pysků zastavila pohyb a rukou nasměrovala penis do pochvy. Pak se sama pomalounku narážela s tichým úpěním na tvrdý kůl.
Pomalinku, milimetr po milimetru do ní můj úd pronikal. Ztratil jsem přitom pojem o čase, prostoru kolem i sám o sobě. Jediné, co zůstalo byl můj penis. Vnímal jsem ho jako by to byl svět sám o sobě. Cítil jsem všemi jeho buňkami.
Sevřené stěny pochvy se před pohybujícím se žaludem rozdělovaly od sebe a přitom se intenzivně třely jak o povrch žaludu a uzdičku, tak i po předkožce shrnuté daleko dolů přes úd.
Intenzita prožitku překonávala vše, co jsem dosud zažil. Vzrušení dosáhlo dávno úrovně, při které jsem již běžně ejakuloval. Snad to způsobil ten plynulý, nesmírně pomalý pohyb, že namísto uvolňujícího výstřiku, míra vzrušení stále, s každým milimetrem stoupala.
A pak, úplně nečekaně, žalud narazil na konec pochvy. Při tak nepatrném pohybu by to nemělo být ani cítit, ale můj žalud, můj střed vesmíru to vnímal jako strašlivý náraz doprovázený ohňostrojem slasti. Oba jsme vykřikli.
Kdesi v hloubi pod penisem se vzedmula obrovská, intenzivní vlna a řítila se jako tsunami vpřed. Žena přímo padla na mě a přitiskla se mi ňadry na hruď. Tím se ale můj penis částečně vysunul z pochvy, ale také se mi trochu uvolnila bedra a boky. Bleskem jsem vší silou přirazil a ještě dřív než přílivová vlna spermatu poprvé vylétla z penisu, opět jsme prožili explozi rozkoše.
Mezi jednotlivými stahy údu chrlícího porce spermatu, jsem vždy znovu přirazil a zažili jsme další slast. Šílenství orgasmu trvalo velmi dlouho, ale přece jen jsem si v postupně se prodlužujících dobách mezi stahy penisu uvědomil, že oba křičíme.
Když přestaly křečovité pohyby údu sklouzli jsme na bok a dlouho leželi spojeni v těsném objetí a odpočívali. Vím, že vše musí jednou skončit. Nevím jenom, proč v mém případě je konec hned za začátkem.
Právě když jsem našel ženu snů a byl dokonale šťastný, řekla: „Rozlučme se. Rusalka musí odejít, víš je vdaná a svého muže má ráda. Jejímu manželovi ale sex skoro nic neříká. Proto si přála alespoň jednou prožít pořádný, velký orgasmus. Děkuje ti za něj. Bylo to neopakovatelné a myslím, že ani mezi námi by se něco takového už nemohlo znova stát. Teď odejde a prosí, nesleduj ji a nehledej. Nikdy už se neuvidíte. Dík.“
Políbila mě. Co jsem měl na to říct. Jen jsem se němě díval na její nádherné tělo, sledoval, jak si obléká plavky a pak vstupuje do vody a plave po proudu dolů k písečné pláži.
Po chvíli jsem také vstal, přešel na druhý konec ostrůvku, sestoupil do vln a šikmo proti proudu se probíjel k druhému břehu. Tentokrát to bylo mnohem snazší a brzy jsem přistál u svých věcí.
Ustrojil se a šel kolem pláže domů. Zahlédl jsem ji na dece spolu s neznámým mužem, kterého držela za ruku. Právě mu něco vyprávěla a smála se. Přelétl jsem blízká, vesměs známá auta a přiřadil jim Felicii s brněnskou espézetkou. Když jsem míjel jejich deku, podívali jsme se na chviličku do očí. To bylo naposledy, kdy jsem viděl rusalku.
