Prázdniny teprve začínaly a já se probudil do nádherně slunného rána bez jediného mráčku, s pocitem nekonečně dlouhého volna. Dneska večer mám společně se sestřenicí odjet na prázdniny do 130 km vzdálené vesničky k tetě. Byli jsme domluvení tak, že vezmu sebou sestřenku a společně se setkáme u tety s její dcerou a synem.
Během dne jsem sedl na kolo a zajel za sestřenkou domluvit večerní odjezd vlakem. Vše jsem po chvilce vyřídil a zbytek dne jsem proležel v altánku, na němž rostlo hroznové víno a poslouchal rádio. Na úrodu bylo zatím příliš brzo, ale jeho veliké, husté listy tvořily příjemnou atmosféru v parném dni.
„Tak, nastupovat!“ pošťouchl jsem sestřenku na schůdky, když se dveře vlaku otevřely. „No, no,“ ne tak zhurta. Já se už taky nemůžu dočkat, ale nedávám to tak najevo,“ odpověděla s úsměvem sestřenka Petra.
Sedli jsme si do prázdného kupéčka, bágly hodili do přihrádky nad hlavou. Otevřeli jsme okno a zamávali rodině. Když jsme je ztratili z dohledu, sedli jsme si. „Pojď, zahrajeme si prší,“ navrhl jsem nějakou činnost a vytáhl z kapsy karty.
Při hře jsem si všiml úzkého bílého proužku kalhotek, který na mě pokukoval mezi roztaženými stehny. „Ještě, že si vzala krátkou sukni,“ broukl jsem si sám pro sebe.
Vždy, když byla na tahu jsem si prohlížel mezerou mezi stehny a sukní její štěrbinku. Naprosto úžasný pohled pro tehdy šestnáctiletého puberťáka. Petra byla stejně stará. Naší hostitelské sestřenici Kláře bylo o rok více a bratranci Matějovi patnáct. Při pohledu na Petřin polo odhalený klín jsem pociťoval v rozkroku silný tlak.
„Co teď, já bych honil. A ještě k tomu ten vlak tak příjemně drncá,“ řekl jsem si v duchu. „Ty se mi koukáš na kalhotky?“ zeptala se Petra, ale kupodivu ještě více roztáhla nohy.
„Ne, já …“ Nestačil jsem ze sebe vykoktat kloudnou výmluvu. „Nevykládej, však vidím tu bouli co se ti zvedá v kraťasích.“ Nedala se odbýt sestřenka. „No tak jsem se ti tak jednou koukl, no!“ přiznal jsem dotčeně. „Mě to nevadí,“ usmála se.
„Ne?“ zeptal jsem se šokovaně. „Už nějaký ten pátek čekám, kdy se konečně k něčemu odhodláš.“ Vyložila své karty na stůl. „Z druhým bratrancem provádím různé hrátky už dlouho, to jen ty ses k ničemu neměl.“ Nevěřil jsem svým uším, tohle, že měla být moje plachá sestřenice stranící se většího počtu lidí.
Po chvilce mlčení Petra vstala a opřela se o okno. „Vlasy jí jak svíce ve větru vlají, pohnout se nemohu, dech se mi tají,“ napadla mě jedna ze slok, kterou jsem dříve psal. A k Petře se náramně hodila. Byla opravdu k sežrání.
Nalepil jsem se na Petru a společně jsme pozorovali ubíhající krajinu. „Jízdenky, prosím!“ ozvalo se nám za zády. Trošku jsme se i lekli, ale Petra pohotově sáhla do kapsy a vytáhla dvě jízdenky. „Děkuji,“ řekl průvodčí a po procvaknutí nám je podal zpět a odešel.
Když odešel, zamkl jsem za ním dveře a zatáhl záclonky. „Co to děláš?“ zeptala se mě. „Než dojedeme do další stanice, máme asi dvacet minut času.“ Zaradoval jsem se. „Aha,“ řekla nadrženě Petra. „A to by jsme mohli něco pořádného podniknout, nemyslíš?“ byl jsem si jistý svým počinem. „Jdeme na to,“ nechtěla už ztrácet čas.
