Sotva jsem druhej den přišel domů, hned jsem na Marii napůl v žertu vyzvídal: „Tak co, už tu byl Skoty?“ Než mohla odpovědět, dostala pořádnýho hubana a já jsem si při mačkání jejího zadečku připomněl včerejší zážitky. Tak zkoumavě se na mě podívala a s jasným podezřením v hlase pomalu odpověděla: „Nebyl, pročpak? Čekáš ho snad?“
„No vždyť to včera sliboval, že se brzo zastaví, ne?“ Rozkrokem jsem se jemně třel o její klín, obě ruce pořád ještě na jejím zadečku. Měla na sobě zase zástěru, pod ní stejnou sukýnku jako včera. Měla ale jinej vršek, bílý tílko bez rukávů s docela velkým výstřihem. Nahý ramena a paže sváděly k pohlazení. Ruce jsem měl ale plný, tak jsem jí jen začal zlehka ohryzávat nejbližší rameno. Netušil jsem čím to, ale moje vzrušení nabíralo na obrátkách přímo neuvěřitelnou rychlostí.
V přestávkách mezi líbáním, sáním a kousáním jsem pokračoval: „Volali jsme si, víš… říkal, že mi sehnal ten prut… ten závodní, na štiky… jak po něm chci už rok… tak prej ho donese… ptal se, jestli jsi doma…“
Když jsem se dostal až sem, Marie mi začala oždibovat ucho a rukou mi mazlivě zajela do vlasů. Pokračoval jsem, v líbání i povídání: „Řek sem mu, že jo… tenhle tejden že máš noční… takže přes den jsi doma… sama.“
Zvedla mi hlavu, začali jsme se vášnivě líbat. Rukama jsme se hladili všude, kam se dalo dosáhnout, silou jsme se přitom tiskli k sobě. Po chvíli jsem jí přitiskl k lince a začal jsem jí vyhrnovat sukni i se zástěrou. Potěšeně, vzrušeně se zasmála a se zavrtěním zadečku mi to dovolila.
Nejdřív jsem se k ní hned zase namáčkl, ale pak už mi nestačilo hladit jí jen na zadečku, přes kalhotky. Tak jsem se zas nepatrně odsunul a vsunul jednu ruku mezi nás. Vzdychla. Zajížděl jsem jí, pomalu, čím dál hlouběji do klína. Celou tu dobu jsme se dál líbali. Nakonec dala nohy od sebe a pustila mě k sobě úplně.
Přejížděl jsem prsty přes látku, jemně, jen tak, abych cítil záchvěvy její lasturky. Marie začala vzrušeně oddechovat. Odklonila se, ale dál se mě držela za ramena, nohy dala ještě víc od sebe. Dráždil jsem jí, dokud jsem neucítil první vlhkost. Pak jsem si rychle klekl a políbil jí přes kalhotky přímo do rozkroku.
Zasténala, chytla mi hlavu a přitiskla jí tvrdě k sobě. S údivem jsem zjistil, že začala pohybovat pánví a sama se na mě svou kundičkou narážet. Nádherně to vonělo, kalhotky začínaly být opravdu vlhké.
Zaklesl jsem prsty za jejich okraj a stáhl je dolů. Marie dala rychle nohy k sobě, abych je mohl sundat úplně. Líbal jsem jí na krásně jemňoučkou kůžičku podbřišku, pak jsem jazykem sjel do kudrlinek níž v klíně.
Zvedla postupně nohy, ale měl jsem už docela problémy ty kalhotky sundat. Tím pohybem se mi totiž její klín otevřel docela a já zabořil nos a celý obličej přímo do ní. Zmuchlal jsem kalhotky v pěsti a jazykem jsem se poprvé dotkl jejího poštěváčku. Marie ztuhla a znovu krásně zasténala. A pak jsem, z nějaké veliké dálky, zaslechl zvonek.
Nejdřív jsem tomu nevěřil, že to zvoní vážně u nás. Pak mi přes mlhu vzrušení pronikla do mozku vzpomínka na Skotyho. To bude on! Normálně bych v žádném případě neotevíral, dokud bysme s Marií nedokončili rozdělanou práci. Jenže Skoty… a když je Marie takhle rozparáděná!
Dostala poslední mlaskavou pusu přímo na poštěváčka a pak už jsem vstával a chvátal do předsíně. Zvonek pořád drnčel, ten blb se o něj snad opřel nebo co. Za sebou jsem slyšel Marii, jak se trhaně pokouší zeptat: „Proboha, kdo to… může být?“
Než jsem otevřel, utřel jsem si nos a pusu, olepené její šťávičkou. Až pak jsem si uvědomil, že jsem si to otřel jejími kalhotkami. Pořád jsem je držel v hrsti. Představil jsem si Skotyho ruku pod její sukní a jeho výraz, až zjistí, že pod ní nemá vůbec nic. Polilo mě horko a skoro jsem myslel, že roztrhnu v rozkroku kalhoty, jakou jsem měl najednou erekci. Kukátkem jsem si ověřil, že je to opravdu náš nenechavý přítel (kdo jiný) a otevřel jsem.
„Skoty, ty syčáku!“ Houknul jsem na něj rovnou. Vyděsil se, až o krok couvnul, skoro to vypadalo, že přede mnou uteče. Ne, neměl čistý svědomí. „Trochu si nás vyrušil, chlape mizerná,“ řek jsem na vysvětlenou. Než jsme to mohli nějak rozvést, sklouznul jsem očima k tomu, co nesl v ruce.
„No ne! Ty ho fakt máš? No téda, to je bezvadný. Tak poď dál, no pojď,“ pozval jsem ho. Mariiny kalhotky jsem přitom nenápadně nacpal do kapsy. A zavolal na ní: „To je Skoty, Marie!“
Chtěl jsem jí dát trochu čas, aby se malinko vzpamatovala, takže jsem ho v předsíni zastavil. „Je to fakt von?“ Rychle jsem hrábl po malém pouzdru, které nesl. Skoty vypadal trochu nervózně, ošíval se tam, byl jak na jehlách. Nejspíš jsem ho překvapil tím, že už jsem byl doma, kance jednoho. Pak se ale vzpamatoval a začal mi ukazovat toho krasavce, kterého donesl.
Líbil se mi tak, že jsem málem zapomněl, co se předtim dělo. Ale jen do té chvíle, než se nad námi ozvalo: „To nepůjdete ani dál? Jak malý,“ vrtěla Marie s úsměvem hlavou, „hrajou si v chodbě.“
Stála těsně za Skotym. Jak jsme k ní z podřepu vzhlíželi, oba jsme klouzali pohledem po štíhlých, vypracovaných nohách (denně dojíždí na kole do práce), po zástěře omotané kolem boků širokých tak akorát, k velkým ňadrům hezky se rýsujícím pod tílkem až k jejímu úsměvu a blýskavým černým očím, které to s pobavením sledovaly.
Zvedl jsem se, Skoty mě pomalu následoval. Měl jsem pocit, že úplně vidím, jak bojuje s nutkáním natáhnout ruku a dotknout se jí. Marie tam dál bez pohnutí stála, dokud se Skoty těsně vedle ní nenarovnal. Znovu jsem si uvědomil, jak je malej; mně jeho zrzavá čupřina sahala pod bradu, Marii k nosu.
Marie se otočila na patě a vlníc boky nás vedla za sebou do obýváku. Věděl jsem, že pod tou sukýnkou se vlní úplně nahý tělo a to vědomí mě šturmovalo, že jsem se musel držet, abych něco nepoznamenal nebo po ní sám nehráb. Tenkrát ještě nikdo nechodil naostro – a pokud jo, rozhodně se tím nechlubil.
Kecnul jsem si na gauč, na stejný místo jako minule. Skoty nezklamal a zabral si křeslo, to nejblíž dveřím do kuchyně. Začal jsem se mazlit s novým prutem, byl vážně moc pěknej. Jenže teď už jsem byl duchem zase zpátky u Marie a u Skotyho. Postavila se zase těsně vedle jeho křesla. „Co si dáš, kafe?“
Sklonil jsem hlavu, že si jako zblízka prohlížim svítivě novej naviják. Ve skle naproti jsem ihned zahlíd jeho ruku, jak spokojeně vystřelila a dlaň se přisála Marii zezadu na stehno. Musel bejt nadrženej jako bejk, když takhle riskoval! Marie se samozřejmě ani nepohnula, jen se klidně zeptala: „A co ty, Honzo?“
Viděl jsem, jak ruka, sunoucí se už nahoru, zaváhala. Aniž bych zvedl hlavu, zamumlal jsem: „Je mi to jedno, třeba čaj…“
