Bylo horké srpnové odpoledne a pan Gar se ovíval kusem složených novin. Líně pozoroval pouť, na kterou přišel se svou neteří. Doprovázela ho sem jeho mladá sekretářka, slečna Simona. Ta si s děvčátkem velmi dobře rozuměla a pan Gar byl jen rád, že se nemusí starat o rozmary dítěte, kterému příliš nerozuměl.
Pokud jej něco zaujalo, pak to byla neobyčejná podoba mezi těma dvěma. Slečna Simona jako by byla starší verzí mladé Žanetky a to přesto, že mezi nimi neexistoval žádný příbuzenský vztah. Obě byly černovlasé s hnědýma očima a světlou pletí. Pan Gar oběma koupil bílou čelenku do vlasů a tím se stal obraz ještě věrohodnější.
Slečna Simona právě kupovala u stánku s cukrovím dlouhý sladký špalek. Když se vracely, Žanetka si jej právě rozbalovala a vkládala do úst. Když to pan Gar spatřil, napadaly ho zvláštní asociace. Protože nikdy neměl daleko od myšlenek k činům, poručil mladé Žanetce, ať na ně počká u střelnice a sám zavedl svou sekretářku stranou za husté keře, odkud mohl děvče sledovat. Z brašny na břichu vytáhl fotoaparát.
Slečna Simona zbledla. „Tady přece ne,“ zaprotestovala, ale poslušně, tak jak byla zvyklá, si sáhla pod sukni a rychle se stáhla bílé kalhotky, které strčila do kabelky. „To nebude nutné… Klekněte si na zem…“
Pan Gar se dál o sekretářku nestaral. Hledáčkem vyhledal scénu před sebou a do středu obrazu dostal neteř. Děvče zaujatě sledovalo barevný kolotoč a ze rtů si olizovalo sladkou šťávu. Nevinnost ve spojení s jeho vlastními potřebami ho uspokojovala.
„Výborně, holčičko,“ zabručel pan Gar. „Tak se mi líbíš.“ Zaslechl suchý zvuk zipu. Obrátil aparát dolů a tentokrát stiskl spoušť v okamžiku, kdy slečna Simona pootevřela rty. Dívala se přitom přímo do objektivu. „Opravdu jste jako sestry,“ poznamenal pan Gar. „Opravdu bych rád, kdybych vás mohl ošoustat obě…“
Slečna Simona, jakkoliv zvyklá na jeho přání, potlačila chvění a rychle ho přiváděla do ztopořeného stavu. Její technika se za dva měsíce, které strávila jako jeho asistentka, velmi zlepšila.
Kolem křoví, ve kterém se schovávali, prošla cizí rodina a v okamžiku, kdy si zasunula dovnitř rudý žalud, zaslechla, jak starší žena stěžuje, že poutě už nejsou, co bývaly.
Pan Gar spokojeně sledoval, jak si Žanetka líže cukrový špalek. „Ach,“ zasténal. „Doufám, že vy z toho máte stejný požitek. Vsadil bych se, že ta malá by to uměla stejně. Kdybyste jen viděla, jak náruživě saje. Moc dobře, holčičko!“
Slečna Simona slyšela zběsilé cvakání spouště aparátu. Celé to trvalo příliš dlouho na veřejné prostory, ale nakonec se i pan Gar unavil a vystříkal se přímo do jejího krku. Slečna Simona se rozkašlala, zatímco on se oblékal a s klidným úsměvem se odcházel za neteří.
„Nenudila ses, malá?“ optal se. „No je na čase, abychom šli domů.“ Doprovodili neteř až k domu a oni dva pak pokračovali směrem ke kanceláři, kde si pan Gar hodlal prohlédnout ukořistěné fotografie.
Slečna Simona uvařila kávu a s úžasem sama na sobě sledovala, že kouzlo, které nad ní pan Gar má, stále nemizí. Místo provinilosti cítila jen natěšenou touhu.
Sedla si do křesla a jako obvykle si stáhla šaty pod prsa, protože pan Gar po ní vyžadoval, aby o samotě chodila takto obnažená. Pan Gar dokončil tisk a sedl si vedle ní. „Uděláme si takovou rodinnou chvilku,“ poznamenal. „Hoňte mi, prosím, ptáka a sama sobě kundu. Já vám budu předvádět náš malý výlet.“
Slečna Simona poslechla a sledovala, jak jí před rozostřené zraky (byla už příliš vzrušená) strká první fotku. Na malém náměstí se rozkládal stan kočovného cirkusu. „Jak sama vidíte,“ poznamenal pan Gar: „komedianti přišli do města. Dvě sestry…“
Na druhé fotografii stály ona a Žaneta před řetízkovým kolotočem a hleděly vzhůru. Skutečně mezi nimi byla určitá podoba, jako mezi sestrami.
„… se rozhodly, že si užijí krásný den. Ta mladší se sladkým karamelem…“ Objevila se Žanetčina tvář a u ní červený lesklý špalek. Hnědé nevinné oči se dívaly přímo do objektivu, zdálo se, že neteř strýci mává.
Slečnu Simonu zalilo horko, když si uvědomila, že v ten samý okamžik si ona klekala na zem s vědomím, že ho bude muset kouřit. Věděla, jaký bude další obrázek a nemýlila se…
„…zatímco ta starší,“ pokračoval pan Gar spokojeně: „si libuje v dospělejších zálibách. Podívejte se sama na sebe. Copak se ani trochu nestydíte? Takhle dychtivě otevírat ústa… Jiná by měla spoustu řečí…“
Slečna Simona měla v té chvíli potíže jasně přemýšlet, ale přece jen si uvědomovala, že má pravdu. Od samého začátku, kdy pochopila, co se od ní čeká, se nikdy nezdráhala. Každý požadavek, který měl, vyplnila až neskutečně ochotně. Sama nevěřila, že by byla na vině jen její zvrhlost. Muselo zde být ještě něco jiného.
Jak se před ní objevovaly nové a nové obrázky, stále rychleji se míhaly její prsty na provlhlém poštěváčku. Skutečnost se rozmazala do rychlého sledu výjevů.
Žanetka cucá s dětskou náruživostí sladkou kládu, ona sama se opírá o stěnu stánku a hluboko v ústech má mužský úd. V kontrastu mezi štíhlou dívčí postavičkou vynikají její velké prsy.
Žanetce uniká z koutků sladká šťáva, kterou si děvčátko spořádaně utírá – kdežto ona sama nemá ani čas, aby se starala o obrovské kvanta slin, které ji pění na jazyku, když se pan Gar tlačí až do jejího hrdla.
A na posledním záběru si Žanetka vytahuje kapesník, aby si očistila prsty, kdežto slečna Simona se zakloněnou hlavou polyká sloní dávku bílého semene.
„Myslím, že jste opravdu jako sestry,“ poznamenal pan Gar spokojeně, když bylo po všem. Podával jí obálku plnou fotografií. „Tady máte památku na ten šťastný den. Jednou s vlastní dcerkou zavzpomínáte na dny vlastního dětství.“ A divoce se rozesmál. Slečna Simona měla bůhví proč chuť plakat.
