Dům rodiny Albroonů už ztichl, chodby osvětlovalo několik bodových světel a jejich žlutavá záře dodávala pitoreskní nádech stovkám basreliéfům a sošek, jimiž byly chodby vyzdobeny. Čínští draci s otevřenými tlamami, podél sloupů otočená jejich hadovitá těla a vypoulené rybí oči – Lars se otřásl, sotva se na ně podíval.
Jak odcházel z lázně do svého pokoje, nemohl se zbavit vzpomínek na krásnou paní Su. Více než na ni ale myslel na pana Albroona, podivínského a slizkého chlapíka, k němuž dokázal cítit leda odpor. Kromě něj se mu do úvah také vkrádal strach z toho, čeho by mohl být nevypočitatelný obchodník schopný, kdyby se jen dozvěděl… Ach, třikrát zatracená paní Su!
Kdesi v západním křídle kvílely čínské housle, jejich orientální melodie se klikatě vinula mezi stěnami. Lars se otřásl, zaťal ruce v pěst a zatoužil mít po ruce dobrou a spolehlivou sekeru. Přece jen byl potomkem sveřepých přímých Vikingů a poťouchlá atmosféra čínského domu, plná záludné rafinovanosti mu nevyhovovala. Za každým rohem tušil nepřítele, třebaže narážel jen na zdvořilé úsměvy a uctivé poklonkování.
Zrychlil krok. Z cesty mu uhnula služtička s dlouhým copem a dlaní zakrývala klokotavé chichotání. „Zatracená pakáž!“ Vklouzl do pokoje a zamknul za sebou. Zámek kovově cvakl.
„Pán si užil lázeň?“ Se sklopenou hlavou stála hned vedle postele další služtička, na stolku za ní byla naservírovaná pozdní večeře. Číňanka byla ještě velmi mladá, s oválnou tváří a něžným výrazem. Černé vlasy si česala do rovné pěšinky nad čelem a vzadu si je vázala do volného copu. Oblečená byla do bílého šatu s vyšitým emblémem fénixe na hrudi. Ohnivý pták byl provedený zlatou a rudou barvou.
„K čertu, nemám hlad,“ vyštěkl Lars. „Kdo se vás vůbec prosil o večeři?“ Služka se jen uklonila a poznamenala: „Paní přikázala. Musíte hodně jíst, protože jste veliký. Jmenuji se slečna Ji a uvařila jsem pro vás výživnou stravu. Mnoho rýže a kořeněného vepřového masa. Dobrou pálenku nakonec. Jistě mnoho snesete.“
„Nesnesu už ani slovo navíc,“ zařval Lars. „Co je tohle za proklatý dům? Kdo jste vy? Co děláte v mém pokoji? Slečna Ji se uklonila: „Pán je rozrušený. To je pochopitelné. Dobré jídlo uklidní nervy. Slečna Ji vám navařila. Jezte, prosím.“
Obratně ho donutila usednout za stůl, přichystala mu drobnou porcelánovou misku a pak, sotva se posadila vedle něj, jej začala krmit. Napřed nabrala kus masa, vložila ho do zeleného listu, přidala rýži a celé sousto namočila do ostré omáčky. Pak list úhledně zabalila a nabídla jej Larsovi. „Jezte, prosím.“
Lars, který při pohledu na jídlo dostal hlad, se opatrně zakousl. „Hm, dobré,“ zamumlal. Po patře se mu rozlila ostrá kořeněná příchuť. Zapil trochou pálenky a pohárkem pramenité vody. „Ještě,“ poručil si.
„Pán je velký jedlík,“ poznamenala slečna Ji, když ze všech misek zmizelo veškeré jídlo a pálenky nezbylo víc než trocha na dně. Lars s hlasitým polknutím dopil poslední kapku ze džbánu s vodou. Pak se opřel o desku stolku a zahleděl se do zdi. „Bylo to dobré,“ řekl. „Teď můžeš jít. Budu spát.“
„Ó, pán je moc napjatý. Slečna Ji tu má ještě práci. Pán si lehne na postel?“ Lars, který skoro dřímal, ji poslechl. Slečna Ji mu masírovala záda s nebývalou zručností. Přitom si pobrukovala slova jakési neznámé melodie.
S neúnavnou vytrvalostí se věnovala každičkému kousku jeho kůže. Aby ho nerušilo světlo, zhasnula žárovky a nechala svítit jen tři aromatické lampičky. Lars jedním okem, pokaždé když se probudil z lehkého spánku, sledoval ručičku budíku na nočním stolku. Uběhly skoro dvě hodiny, ale slečna Ji stále pokračovala. „Otočte se, prosím.“
Lars ani nevěděl, jak se jí podařilo ho obrátit na záda. Sotva bdělý vnímal, jak slečna Ji odkrývá ručník z jeho pasu a s touž zručností, s jakou se věnovala zádům, se nyní věnuje položenému pohlaví.
Na okamžik se zase propadl do dřímoty a když se probral, zjistil, že dívka je polonahá a potírá sebe i jej jakousi mastí s vůní máty. „Pán ať spí dál, bude mít jistě příjemné sny.“
Ukonejšený Lars zase přivřel oči. Nedokázal je udržet otevřené déle než pár vteřin. Nedokázal ale ani spát, protože jeho úd ztvrdl do nepředstavitelné síly. Stál se středobodem veškerého Larsova vědomí. Jeho mozek ukolébalo dobré jídlo a poklidná atmosféra, ztuhlý ohon ale netoužil po odpočinku, naopak se dychtivě vzpíral v malých dlaních Číňanky. Drobná slečna Ji se skoro ztrácela za vztyčeným stožárem.
„Ach, ty divoško,“ zamumlal. Dívka se mu mísila s tisícovkou podivných rekvizit domu Albroonů. Jednu chvíli byla drakem s rozšklebenou tlamou letícím pod nebesy, za chvíli mniškou sedící mezi listy lotosového květu. Měnila své podoby podle zvláštního vzoru spletité čínské melodie, podle střídavé nálady vysokých a nízkých tónů. Její lůno se otvíralo zvolna pro cestu jeho hada. Vevnitř byla horká, sametově přítulná a neskutečně těsná. Pronikání dovnitř způsobovala jí i jemu mírnou bolest, alespoň slyšel tisíc zlomených výkřiků.
„Pán je spokojený,“ vzdychla slečna Ji a Lars, téměř probraný, ji uchopil kolem pasu. Byla tak štíhlá, že se jeho prsty na konci setkaly. Bylo to podobné jako šoustat s panenkou, nikdo by nevěřil, že v ní zmizel celý obrovský úd. Výraz její tváře však zůstal nezměněný. Měla možná pootevřené rty a tiše sténala. Mandlové oči žlutě zářily zpoza sklopených víček a pod jemnou kůží se jí přelévaly vlnky zatínaných svalů.
„Ty čínská štětko,“ šeptal Lars bezmocně. Jen on mohl vědět, jak se kolem jeho údu stahují poševní svaly, jakoby to byl vstup hadí trávící trubice. Jakoby tlustý hroznýš pohltil ptáka a nyní jej nutil od kořene dovnitř. Mocné stahy ho posouvaly dál a dál, masírovány pulsním pravidelným pohybem.
„Pán je spokojený?“ zopakovala slečna Ji tázavým tónem a položila mu dlaně na hruď, aby pod nimi vnímala dunivý tep jeho srdce. Když ji napodobil, zjistil, že to její tluče v pomalém nevzrušeném rytmu, zatímco jemu hřmí v uších zrychlující tamtamy.
Jako v předzvěsti poslední scény dramatu spatřil rozšklebené masky čínského divadla a pestře pomalované rekvizity. Polonazí bubeníci zavířili paličkami po napjatých blánách. Rachot se stupňoval…
„Slečno Ji,“ zasténal: „slečno Ji, báječná slečno Ji!“ Jeho úd opustilo čtvero prudkých pramenů. Při každém se slečna Ji nadzvedla, jako by už v ní nezbylo místa. I její ohromující sebeovládání dostalo několik trhlin. Doširoka otevřela ústa, až se v nich zatřpytily drobné ostré zoubky a zaúpěla: „Ach pane, ach pane. To je vulkán.“
Počkala až ochabne, pak vstala a důkladně se poklonila. „Slečna Ji tisíckrát děkuje. Pán byl úžasný. Kéž mu nebesa nadělí mnoho šťastných dní.“
Usínající Lars byl příliš vyčerpaný, aby odpovídal, ještě cítil, jak ho pečlivě omývá teplou houbičkou a pak se ona a celý pokoj vytratila v hlubokém spánku, do kterého upadl. Dům Albroonů jej už neděsil…
