Jako každý pátek směřovaly moje kroky ke kurtům za městem. Vykračoval jsem si s raketou přes rameno, když mi zazvonil mobil a Petr, můj tenisový parťák, mi stručně sdělil, že dnes vážně nemůže a že musí zůstat déle v práci. No, co se dá dělat. Pokračoval jsem i tak v cestě, přestože s mírnými obavami, jestli si budu vůbec mít s kým zahrát. Snad se tam vyskytne někdo, komu také bude chybět sparing partner.
Při vstupu jsem se pozdravil s několika kamarády a zároveň se poptal, jestli někdo není volný, Petr odřekl, mám zamluvený kurt, ale nemám s kým hrát. Kluci k sobě už někoho měli, jen jeden známý jen tak mimochodem prohodil, že s nimi přišla i jakási Jitka, která se kdysi tenisu věnovala, ale teď už dlouho nehrála. Evidentně bylo jasné, že se nikdo jiný nenajde a tak jsem se vydal hledat onu Jitku.
Po chvilce jsem ji nalezl před šatnami, jak si protahuje svalstvo takovým způsobem, až mi stydla krev v žilách. Předklony, výpony, rozštěpy, i jiné, pro mě naprosto nevykonatelné cviky, prováděla s ležérní samozřejmostí. Než jsem ji oslovil, chvíli jsem se zalíbením pozoroval její drobnou prdýlku, která se rýsovala přes bílou tenisovou sukýnku, a také její krásně zakulacené kozičky, jen o něco málo větší než tenisové míčky.
„Ahoj, kluci říkali, že nemáš partnera?“ Tak jaksi šibalsky se pousmála a prohlásila, že partnera má, ale zahrát si s kým nemá, což doplnila lehkým smíchem a mrknutím. Trošku neklidně jsem si po tom mrknutí musel přešlápnout z nohy na nohu, abych byl schopen uvažovat hlavou, co mám na krku a ne hlavičkou, která zdobí můj ocas.
Odebrali jsme se tedy na kurt. Obávám se, že i kdybych věnoval podstatně větší pozornost hře, než jejím dokonalým nohám, dostal bych jen o něco málo menší nakládačku. Honila mě z rohu do rohu, sotva jsem popadal dech, ale i tak se mi na mysl stále kradla příjemná představa, jak mě Jitka sice honí, nikoliv ale po dvorci, nýbrž místo rakety drží můj ztopořený úd…
Po hodince jsme si na síti podali ruce a snažil jsem se svůj trapný výkon ospravedlnit ještě trapnějším výrokem, že jsem ji nechal vyhrát. Přičemž jsem nedokázal odtrhnout oči od krůpěje potu, která právě mizela mezi její nádherně vypasované kozičky.
Vzala má slova s humorem a otázala se, jestli se vždycky takhle vymlouvám, když nestíhám. A opět ten její šibalský úsměv doprovázený mrknutím. Kontroval jsem prohlášením, ve kterém jsem, myslím, celkem obstojně obhájil svoje schopnosti, jež, pravda, jsou fyzického rázu, ale nikterak nesouvisí s tenisem. Odpověděla úsměvem a navrch přidala pozvání k ní domů.
Světácky jsem přitakal jejímu pozvání, ovšem uvnitř jsem polykal na sucho a také krevní oběh začal vykazovat podstatně intenzivnější činnost v oblasti rozkroku. Prostě mi cukalo v kládě a moje nadrženost stoupala geometrickou řadou, když jsem po osprchování odcházel za Jitkou k jejímu autu.
Musela vědět, že ji hltám pohledem. Normálně se holky při odemykání auta nepředklánějí tak, aby se v pase zlomily do pravého úhlu? Sukýnka si přímo říkala o vykasání. Nožky měla sice u sebe, ale jistě by na sebemenší dotyk reagovaly mohutným rozkročením.
Do auta jsem nastupoval už se značnou boulí v kalhotách. Snažil jsem se ji zamaskovat kabelou položenou na klíně. Nakonec jsem ji ovšem musel dát bokem, protože auto nebylo z největších a kabela překážela jak mně, tak i Jitce při řazení.
Konverzace nenuceně plynula. Co se mi však zamlouvalo daleko víc, byla Jitčina ruka, která zavadila o mé stehno prakticky při každém zařazení. Po projetí městem konečně dala pětku a ruku si na mě odložila definitivně.
Lehkými dotyky mě dráždila přes kraťasy a neváhala přes látku nahmatat bouřící penis a pěkně ho promnout. Snažil jsem se jí oplatit laskáním stejného druhu, ale vždy mi ruku odstrčila s tím, že se musí soustředit na řízení.
Zrovna, když jsem uvažoval, jak dlouho tohle trýznění přes látku můžu vydržet, zastavila u svého domku. Cestou ke vchodu jsem se snažil z hluboka dýchat a dát se trošku do kupy. Zabořil jsem se do sedačky a pohled nespouštěl z Jitčina těla, které se míhalo kolem.
Přinesla příjemně vonící kávu a pár laskomin na doplnění energie. Sáhl jsem jen po banánu. „Nech si chutnat“ pronesla a přisedla si těsně ke mně. Její dovedná ručka opět počala putovat po mém stehně.
„Nebál ses se mnou v autě?“ Po pravdě jsem odpověděl, že jsem si to naopak moc užíval. Několikrát jsem se pokusil nechat banán banánem a vrhnout se na ni, ale evidentně si mě přivedla jako hračku. Prozatím jsem na tuto hru přistoupil. Bylo to maximálně vzrušující.
Vyptávala se mě na různé nesmysly, ale já jako ve snách, vnímal prakticky jen její ruku, která mi právě rozepínala poklopec a vydobývala můj vzpříčený kůl za zajetí trenek. Syčel jsem napůl blahem a napůl bolestí, protože dostat mého macka ven nebylo jen tak. Nemohl jsem si nevšimnout, že při tom malém souboji zatajila dech jistou rozkoší i uznáním nad jeho rozměry.
„Máš rád banány?“ zeptala se mě opět trochu z cesty. Mechanicky jsem pokýval a zpozorněl až teprve v okamžiku, kdy brala ze stolu mnou odloženou banánovou slupku. „Po tomhle je budeš mít možná ještě raději,“ šeptla mi do ucha hlasem, který najednou zněl, jakoby skrze uši promlouval přímo do mého krví nalitého ocasu.
Seděl jsem jako v tranzu pohodlně usazený na sedačce a opájel se Jitčinými slovy neméně, než jejími skutky. Zručně ovinula můj kolík chladivou slupkou a začala jemně pumpovat. „Hezky se uvolni, kocourku. Občas to tak dělám svýmu chlapovi, když mám svoje dny.“
Kousal jsem se do rtů a instinktivně několikrát za sebou přirazil proti její šukavé ručce. „Jen mrdej, pusinko, a hezky tu slupku vystříkej. Vím, že to chceš udělat.“
Při těchto slovech mi okusovala ušní lalůček. Stahy mých koulí třásly celým tělem a můj výstřik se prostě nedal zadržet. Explodoval jsem několik hodin zadržovanou dávkou semene, jehož vůně se mísila s vůní rozmašírovaného banánu, oblepovalo Jitčinu umatlanou ručku, která stále, i když velice pomalu, pumpovala moje sperma.
Když se mi ustálily mžitky před očima a popadl jsem dech, vpletl jsem svoji paži zezadu do jejích vlasů a celkem nekompromisně ji strhnul ze sedačky na zem mezi svoje nohy.
„Myslel jsem, že z banánů je využitelný jen ten vnitřek,“ a tentokrát na ni mrknul já. „Ale tohle nadělení pěkně vylížeš, kočičko!“ Poslechla s neskrývanou chutí…
