Nebyla už žádné malé tele, takže věděla, že o náplni příštího půlroku svého života nebude nikde nikomu říkat. Upustila i od úmyslu vše sdělit kamarádce. Pozvala ji na kafe, kde jí oznámila, že odlétá na půl roku do Londýna jako barmanka. Vzhledem k Petřiným vnadám to bylo uvěřitelné vysvětlení, takže kámoška odešla domů dokonale obalamucená.
Druhý den se Petra dle domluvy opět setkala s Rashidem. Ve tři hodiny ji o poznání uctivěji, než minule dovedl do té samé jednací místnosti v luxusním business parku, kde proběhl včera úvodní pohovor a po úvodní konverzaci přešel k věci.
„Slečno Petro, vaše nová životní zkušenost začne za dva týdny. Možná je to příliš brzo… Nebo není?“ optal se starostlivě. „Opravdu není, nejraději bych vypadla hned,“ hlesla Petra rezolutně. „To nepůjde, vaše apartmá bude připraveno až za dva týdny.“
Petra byla potěšena, tato informace zapadala do Rashidova dnešního velmi laskavého chování, už teď si připadala jako obletovaná princezna. Rashid Petře podal dvě obálky. V jedné byla letenka linky Praha – Dubaj. Petra se spokojeně usmála, že letí nejlepší třídou. Zvědavě se podívala do druhé obálky. Tam byla kupodivu zpáteční letenka s nevyplněným datem odletu. Tázavě se na Rashida podívala. Ten pochopil a jal se s vážnou tváří vysvětlovat.
„Petro, jak už víte, kdykoliv můžete odjet. Kdykoliv. Můj pán své subinky navzdory své zálibě v dominanci velmi uctívá a nepovažuje je za vězeňkyně. Neslevuje však ze svých požadavků a nebere ohledy na psychický stav společnice. Jsou dívky, které neustojí pánovy postelové praktiky, nevydrží plnit jeho příkazy s nasazením, které on vyžaduje. Takové odjedou před vypršením půlročního kontraktu. Nikdo jim nebrání.“
Petra se zamyslela. Osvědčila svou zálibu ve statistice: „Kolik procent dívek odjede předčasně?“ zeptala se. Rashid na ni pronikavě pohlédl. „Šedesát procent. A většinou velmi brzy. Polovina společnic odpadne po prvním týdnu. Některé dokonce po první noci se šejkem… Často po pěti minutách… Pod vidinou výdělku se totiž za subinky jen vydávají a doufají, že to nějak vydrží. Ale to nelze vydržet a přetrpět, to si lze jen užít. Jak asi víte…,“ zasmál se Rashid a pokračoval. „Šejk jim potom zaplatí běžnou týdenní dovolenou v Dubaji a pošle je domů. Nezlobí se na ně. Jen mně nastane nová práce, protože musím sehnat náhradu.“
Petra rozhodně nehodlala připustit, aby za ni byla hledána náhrada. Věděla, že bude patřit mezi vyvolených čtyřicet procent. Její láska k tvrdému sexu a submisivitě byla hluboká. Nikdy nevěděla, jak k tomu přišla, ale už jako malé se jí podivným způsobem líbily pohádky, kdy je princezna uvržena do vězení a neskutečně strádá, nejlépe v řetězech. Nenáviděla všechny prince, kteří princeznu pokaždé vysvobodili. Vždycky si říkala, že pokud by princ měl princeznu rád, nechal by se ve vězení přikovat hned vedle ní. Je to přeci krásné.
Když jí bylo deset, listovala si ve společenském časopise, který měla na stole její matka a na zadní straně viděla článek s obrázkem, ve kterém stojí muž v černé kukle nad nahou spoutanou ženu. Vedle jí dokonce šlehá bičem. Na dalším obrázku na ní pak leží, když je připevněná k podlaze. Nejenže věděla, proč na ní leží, byla poučená, informačních zdrojů bylo dost, ale také věděla, že přesně tohle chce. A bylo rozhodnuto.
V patnácti poprvé našla partnera, který jí dal to, o čem zatím jen snila. Stále ale toužila po tom mít to každý den a neprožívat nic jiného. I proto se teď na Rashida usmála a pravila, že když jí jeho pán nezmrzačí, což, jak zachytila, bude ve smlouvě vyloučeno, tak ráda vydrží.
Rashid se zeširoka usmál. Pán bude spokojen. Takhle dokonalou subinku mu ještě nesehnal. A to za účelem hledání křižoval celou Evropu. Pokaždé se, podobně jako v Praze, usadil v pobočce šejkovy obchodní společnosti, kde byly spravovány šejkovy zcela čisté investiční a obchodní aktivity v dané zemi a rozhazoval své sítě něžného utrpení. Ve východní Evropě neměl nouzi o kvalitní zásoby, ženy od Aše po Ural byly podivně tolerantní vůči choutkám jeho pána. Nechápal proč. Proč asi?
Následoval podpis kontraktu. Petra zkontrolovala, zda platí částka třicet tisíc dolarů za měsíc a zjistila, že může dostat až dvojnásobek. Podle toho, jak s ní bude šejk spokojen. „On bude spokojen!“ zaculila se sama pro sebe. Přílohou smlouvy byl souhlas s prováděním „sexuálních úkonů“, které byly jmenovitě sepsané a popsané na šesti stranách. Při tomto čtení Petra začala vlhnout. Bože, jestli tohle bude šejk umět, tak se zblázní. Dočetla a okamžitě parafovala jak smlouvu, tak přílohu.
Společně s Rashidem vyrazila Petra jednoho pátečního rána do Dubaje. Když v Emirátech vystoupila z letadla, neměla chuť obdivovat ropný luxus, který ji všude obklopoval. Nejraději by se spustila se svým novým pánem hned na letišti. Protože šejk na ni zatím neměl důvod čekat, nasedla do přistaveného terénního vozu. Vzrušením si ani nevšimla, že Rashid s ní do vozu nenastoupil a na zadním sedadle auta, které se ihned rozjelo, vedle ní sedí úplně cizí muž v obleku.
„Dobrý den, Petro, jsem šejkův osobní asistent. Mým úkolem je dovézt vás do paláce a předat do zodpovědných rukou pana Hassana. Hassan bude vaším osobním supervizorem. Bude vám pomáhat, sloužit, bude na vás dohlížet a bude vás v případě potřeby i trestat.“ „Už aby to bylo!“ pomyslila si v duchu Petra.
Cesta trvala přibližně dvě hodiny. Během této doby Petra ani bezejmenný asistent nepromluvili ani slovo. Po příjezdu do šejkova sídla čekala Petra, že bude uvítána, ubytována, osprchována atd. V luxusním paláci byla však zavedena přímo ke zmíněnému Hasanovi.
Byl to přibližně padesátník, vyhlížel přísně, věcně, ale přitom přístupně a laskavě. Čekal na ni ve své kanceláři v administrativním křídle paláce, které svým prostředím připomínalo pražský office block, v němž Petra podepsala výhodnou smlouvu o svém dobrodružství.
„Vítej, číslo čtyři.“ Číslo čtyři? Petra se nestačila ani vyjeveně podívat a už jí tato nenormálnost byla osvětlena. „Nikdy tě nebudu oslovovat tvým jménem, neboť pro mě ani pro nikoho z dalších pánových služebníků jméno nemáš. Jméno máš jen pro mého pána. Já jsem tvůj osobní supervizor, který, jak ti asi bylo vysvětleno, tě připraví na úděl, jež sis zvolila. Tvá cesta bude mnohem těžší, než jsi čekala. Líbí se ti být podřízena? Činí ti rozkoš být ponižována?“
„Ano, proto jsem tady,“ udivila se Petra. „Dobře, čeká tě zkouška, zda je tomu tak. Zda tu nejsi jen pro peníze a svou libost v podřízenosti jen nepředstíráš. Víš o zkoušce? Víš, že tvůj první týden zde bude možná nejtěžší? A možná poslední?“ otázal se Hassan překvapené Petry.
„No, to tedy nevím!“ ztrácela Petra svou sebejistotu. „Je toho víc, co nevíš. Je ale i několik věcí, kterými si můžeš být jistá. Zaprvé, nebude ti ublíženo na zdraví. Zadruhé, nesesmilníš zde s nikým než se svým pánem. To je základní zásada. Zatřetí, kdykoliv můžeš odejít, stačí jen vyslovit přede mnou větu – odcházím ze služeb svého pána! A začtvrté…“
Už nebylo. Jeden příslušník stráží zamával Petře před očima želízky a naznačil jí, aby dala ruce za záda. Petra pocítila na zápěstí chladnou ocel a než jí tento vjem pronikl do hlavy, uchopili ji dva muži každý za jednu paži a odváděli neznámo kam. Petra se snažila vytrhnout, otočit se na Hassana a emancipovaně se zeptat, jaké překvápko jí je uchystáno. Ale stráže ji těsně přimáčkly hrudí ke zdi a jeden z důstojníků následně Petře poručil, aby si klekla na kolena. Zkouška začala ostře.
Petra nechápala, co se děje. Čekala, že s ní bude zacházeno jako s princeznou a nyní je odváděna strážemi bůhvíkam a má klečet uprostřed rušné chodby, po které procházeli lidé a každý se na ni zvědavě díval.
Klekla si čelem ke zdi a zkusila ignorovat pohledy služebnictva, personálu, stráží a bůhvíkoho, kdo šel kolem. Po minutě ji ten pocit začínal zajímat. Veřejná potupa, s pouty na rukou v rukou bezohledných mužů v uniformě… Bože, tohle přeci chtěla… Kolena krásně tlačila… A začínalo jí docházet, co to znamená „zkouška“. Těšila se.
Po pěti minutách byla nekompromisně vytažena do stoje a cesta pokračovala dál. Eskorta přivolala výtah. Na stupnici byla podlaží -8 až 15 a Petra s doprovodem nabrala směr dolů. Do -5.
V podzemí byl všechen přepych pryč. Prostředí připomínalo továrnu, vše šedé, zaprášené, tmavé. Dovedli Petru k velkým kovovým dveřím, které se hřmotně otevřely a za nimi se objevily dvě řady vězeňských cel, oddělených zdmi a uzavřených mřížemi. Petra ani nedýchala. Všechny cely byly prázdné.
Stráže ji vedly až na konec chodby velmi pomalu, aby si mohla cestou detailně prozkoumat, jak vypadají cely, v jedné z nichž podle všeho skončí. Nikde nebyla postel. Jen šedé zdi a z nich spuštěné silné řetězy. Ne klasické řetízky jako na poutech, ale masivní lesklá chromovaná železa s obojky na ruce. V každé z tmavých cel zářily jako předzvěst toho, že pro Petru není cesty zpátky. Je z ní subinka. Otrokyně. Nesvobodná.
Cela na konci chodby byla skřípavě otevřena a Petra na chvíli vysvobozena z klepet. Hned ale přišel jasný povel: „Svléknout!“ Už se ničemu nedivila. Poslechla a za půl minuty stála před strážemi svlečená.
„Sednout na zem ke zdi, zvednout ruce!“ Učinila tak a cítila, jak jí těžkne první zápěstí, ozdobené silnou ocelí. Druhé vzápětí. Řetězy byly dlouhé akorát tak, aby Petřiny ruce visely v úrovni jejích ramen. Seděla na studené, špinavé zemi tvořené tmavomodrým betonem, opírala se o zeď a i záda ji studila. Stráže beze slova zaklaply mříže a odešly. Petra si všimla, že jí společnost dělá průmyslová kamera. Dívá se na ni její nový pán? Vidí ji nahou a přikovanou?
Nedělo se nic. Petra seděla, seděla, seděla a nechávala ruce volně viset a rozhlížela se po okolí. V ostatních celách se houpaly řetězy a čekaly na útlá zápěstí dalších subinek… Že by toto zařízení bylo za trest? Asi těžko… Petře se tu líbilo. Občas se doma připoutávala k topení, ale vždy měla klíč od pout u sebe, aby mohla po půl hodině odejít. Teď to bylo jinak. Nemohli ji přivítat lépe…
