Druhý den ráno, po dramatickém večeru v parku a tom, co následovalo doma, jsem se vydal do práce s očekáváním co bude. Tak trochu jsem byl připraven „podat“ si Alenu za to, jak rychle mě opustila, ale nakonec jsem usoudil, že to nechám být. Ještě se bude vyptávat co a jak bylo dál, a jak jí mám vykládat, že jsem skončil sám doma a vlastním přičiněním si postříkal obličej horkým semenem. Na to bych asi neměl odvahu, a kdo ví, co by to s ní udělalo.
Když jsem se blížil ke vchodu do podniku, náhoda mě Alenu přihrála přímo do cesty. „Ahoj,“ bylo to jediné, co jsem v té chvíli ze sebe dostal. „Ahoj, tak jak je?“ Odvětila vesele a v očích jí zajiskřily plamínky. „No, jak? Dobrý, i když by mohlo být lépe.“ „Hmm, v jakém smyslu?“ „V jakém, jakém …,“ trochu jsem se rozohnil, naklonil se k ní a pokračoval, „… to se divím, že máš odvahu ptát se tak potom, co jsi včera večer utekla od rozdělané práce!“ Usmála se a pokývala hlavou. „Já vím, ale dostala jsem trochu strach, aby to náhodou nebyl někdo z práce. Ale jak tak na tebe koukám, vypadáš vyrovnaně. Neříkej, že jsi si nenašel někoho, kdo mě nahradil?“ „Jo, máš pravdu, nenašel.“ Usmála se ještě víc, přihmouřila oči, naklonila se těsně k mému uchu a rychle šeptla. „Takže sis ho večer alespoň pěkně vyhonil, co? Pomohly ti při tom moje kalhotky?“ Zalapal jsem opět po dechu a srdce se mi rozbušilo. Jestli se nemýlím, tak Alena je přesně ta, kterou hledám. Polknul jsem a jenom přikývl. „To se mi líbí. Víš co, teď běž pracovat a já se ti během dne ozvu. Teď už musím běžet.“
Stál jsem uprostřed chodníku a sledoval, jak Alena mizí ve dveřích budovy. Poslední, co jse viděl, byl její zadeček, rýsující se pod krátkým kabátkem, a já si v té chvíli uvědomil, že ho má docela pěkný. Ani nohy, dnes v černých punčochách či punčocháčích, nebyly tak úplně k zahození. Jak to, že jsem si toho dříve nevšiml?
Den utíkal docela svižně. Po tom všem jsem se zabral do práce a nevšiml si, že se blíží oběd. Přemýšlel jsem, co si dneska dám, když zazvonil telefon. Volala Alena. „Ahoj Péťo, jdeš na oběd?“ „Jdu, půjdeme spolu?“ „No, mám něco lepšího, vynech oběd a přijď přesně ve 12:05 před spojovací chodbu.“ V telefonu zarachotilo a bylo to. Podíval jsem se na hodinky, měl jsem ještě pět minut. Přemýšlel jsem, co má za lubem.
Když jsem přicházel k určenému místu, stála Alena opřená o sloup a pozorovala oknem dvůr, přes který se táhly davy kolegyň a kolegů do jídelny. Přicházel jsem pomalu a tiše, abych si Alenu znovu prohlédl. Opravdu, nevypadá holka špatně. Zadek má opravdu docela pěkný, ani malý, ani velký, tak akorát. A nohy, … Teď jsem znovu polknul a v okamžiku cítil, jak se mi tuhne můj čurák. Nohy měla holé. Po černých punčochách či punčocháčích z rána ani vidu. Jenom hladké, bílé nohy. Jako by můj pohled vycítila, otočila se a usmála. Odlepila se od sloupu a rozhlédla se. „Rychle, než se vrátí z oběda.“
Vzala mě za ruku a táhla ke dveřím dámského záchodu. Nebránil jsem se a za chvíli jsme už byli zamčení v jedné kabince a Alena si vykasávala sukni. Skutečně, neměla pod ní nic. Ani punčochy či punčocháče, ale ani kalhotky. Mezi jejími bílými stehny se černala houština chlupů a z ní vykukavaly dva růžové stydké pysky, na kterých už vyrážely kapičky vzrušení. Teď už mi stál jak stanový kolík, takže jsem rychle rozepnul poklopec a stáhl si kalhoty i slipy. Uvolněný čurák vyrazil vpřed a jeho fialový žalud trčel provokativně vzhůru. „Áááách, tak pojď, chlapečku.“
Alena si ještě více vykasala sukni, takže si mohla sednout na záchodovou mísu a přitáhla si mě za zadek k sobě. Jednou rukou chytla čuráka a druhou začala okamžitě lehce hladit moje kouličky. Párkrát přetáhla kůžičku přes žaluda tam a zpět a už si ho směřovala přímo do své, teď doširoka rozevřené pusy. Vzdychl jsem a v tom okamžiku opadlo moje napětí. Alenka mi ho začala zručně kouřit. Střídala způsoby. Lehce jazykem dráždila uzdičku, pak ho zase tvrdě rukou honila dlouhými tahy nahoru a dolů, pak jazýčkem zajižděla do otvoru v jeho špičce, po chvilce zase olizovala jeho celou délku od koulí až po žalud. Druhá ruka nazahálela a věnovala se tomu ostatnímu. Lehce hladila kouličky, aby je pak chvíli drtivě tiskla, pak zase tahala za kůži pytlíku, a nakonec jemně přejížděla od koulí až téměř k zadku.
Ze začátku jsem jen jemně a tiše vzdychal, po chvíli se ale tempo i hlasitost vzdychů stupňovala. „Ano, ano, dělej mi to. Tak se i to líbí, pěkně mi ho hoň. Ááááách …“ Občas se na mě doširoka otevřenýma očima zespoda podívala a bylo vidět, že i ona prožívá nemalé vzrušení. Jak se tempo zrychlovalo a moje projevy byly čím dál tím pronikavější, nestačilo ani jí jen tak sedět. Natočila se tak, že doširoka rozevřená stehna obejmula okraj prkénka. Muselo to pro ní být hrozně nepohodlné, ale věděla co dělá. Tak, jak mi ho rytmicky honila, třela svoji kundu o záchodové prkénko. Že se jí to líbilo bylo poznat nejen podle výrazu obličejě, ale i podle charakteristické vůně, která se okamžitě kabinku záchodu začala linout.
Cítil jsem, že už brzo budu. „Aleno, dělej…, dělej…, dělej to teď pomalu, prosím.“ Ztěžka jsem ze sebe soukal. „Já už budu stříkat.“ Okamžitě zaraegovala, přestala se třít o prkénko a plně se věnovala jen mému čuráku. Zpomalila tempo, zato přidala na důkladnosti, s kterou rty i jazykem zpracovávala mého žaluda. Druhá ruka se taky přizpůsobila a se stejnou důkladností začala masírovat mé koule.
„Áááááááá, já, já, už stříkám, …,“ stačil jsem vykřinout a už se první dávka semena řítila ven. Alena byla připravená. Okamžitě začala horké dávky polykat a činila se tak dobře, že ji neutekla ani kapka. Po celou dobu nepřestávala zpracovávat žalud a věnovat se kouličkám, takže jsem jí odevzdal skutečně plné maximum. Postupně svoji péči zjemňovala, až skončila jen lehkým olizování a vysáváním. Chvilku jsem se nehýbali, pak ještě jednou olízla mého žaluda, postavila se a objala mě kolem krku.
„Báječné, máš moc dobré semínko.“ „Hmm, to jsem rád že ti chutná.“ Začala mě líbat po tvářích a nakonec skončila na mých rtech. Když mi pak strčila jazyk do pusy, ucítil jsem chuť svého vlastního semene. Trochu jsem se zarazil, ale lehká perverznost této situace způsobila, že mi čurák v okamžiku znovu ztvrdnul. „Pojď, teď Ti ho tam ještě strčím.“ „Ne Péťo, už to nejde, je pozdě. Musíme jít, než začnou chodit lidi z oběda. Neboj se, já jsem si užila a společně si ještě také užijeme. Co říkáš?“
I přes obrovskou chuť vrazit jí ho tam jsem souhlasil. Konec konců, ona riskovala víc. Rychle jsem si vytáhl slipy i kalhoty, Alena si stáhla sukni a opatrně vykoukla z kabinky. „Já se podívám, jestli někdo není venku a rychle vyběhni.“ „Dobře, až budu v kanceláři, tak Ti zavolám.“ „Ahoj.“ „Ahoj.“
Letmá pusa, a můj rychlý přesun z dámského na pánský záchod mě zklidnil, takže jse se mohl věnovat úpravě svého zevnějšku. Za pět minut jsem už seděl v kanceláři. Na práci jsem neměl ani pomyšlení. Vztáhl jsem ruku po telefonu, ale pak jsem ji stáhl. Musím počkat. Nemůžu vypadat jak hladovej pes. Vydržel jsem to přesně pět minut.
Zvedla telefon okamžitě, podle reakce bylo slyšet, že je ráda, že volám. Okamžitě jsem navrhnul, že bychom se mohli ještě dneska sejít, ale zarazila mě. „Víš Petře, dneska je pátek a přijede manžel, takže to necháme až na pondělí. Ale určitě mi zavolej, budu se na tebe těšit.“ Popřál jsem jí hezký víkend a zklamaně zavěsil. Jsem to ale vůl. Jak jsem si mohl myslet, že by ta včerejší a dnešní akce mohla znamenat něco víc, než jen uspokojení okamžité chutě jedné slaměné vdovičky. No nic, měl bych pomalu přemýšlet o tom, co budu dělat o víkendu.
Odpoledne moje produktivita klesala tak rychle, že jsem to brzy zabalil. Když jsem vycházel na parkoviště, zahlédl jsem v dálce, těsně u výjezdu, známou postavu v černém kabátku. Alena. Právě mávala na nějakého chlapa, který stál u zaparkovaného auta. Rozběhla se a téměř dětsky mu skočila kolem krku. Následoval polibek, který jsem už u Aleny viděl. Dnes v poledne na záchodě. Pousmál jsem se při představě, že ten chlap, snad její manžel, při líbání slízně určitě pár mých spermií. Byla to nuceně komická představa a já se při ní zase tak moc nebavil. Nakoupil jsem v blízkém obchodě pár nezbytných a plánovaných maličkostí a vydal se na cestu domů. Večer jsem strávil v klidu svého bytu, podíval se na televizi, přečetl pár nových časopisů a brzy usnul. Po tom všem jsem to potřeboval.
V sobotu dopoledne, jako každý týden, jsem se už v deset převlékal v plavecké hale, abych pak další dvě hodiny strávil na squashovém kurtu. Po pěti vyčerpávajících zápasech jsme se i s partou přátel přesunuli do sauny a nakonec skončili obědem v restauraci. Ačkoliv všechno bylo jako vždycky, neužíval jsem si tak jak obvykle. Při squashi jsem byl neuvěřitelně líný, v sauně, která ten den byla smíšená, mě ani moc nezajímaly přítomné ženy a nakonec v hospodě jsem pivo, spíše než pil, jen usrkával. Jediné co mě docela pobavilo, a nakonec mi i pomohlo přijít na kloub tomu co se děje, byla Petra, moje platonická láska a stálá členka naší squashově-saunové party.
„Ty Petře, ty nejsi dneska ve své kůži.“ povídala, když jsme se po různých přesunech v hospodě ocitli na okamžik vedle sebe. „Jak jsi na to přišla?“ „Jednoduše. Vždycky, když jsme spolu v sauně, všímám si, jak kdo z vás chlapů, reaguje na přítomné ženy. Většinou jsou tam takoví, kteří jen hloupě civí, schovávají svoje tvrdnoucí péra a vůbec se chovají jako idioti. Ty jsi ale jiný. Taky pozoruješ, a téměř výhradně ženský, ale je vidět, že tě zajímají jen ty, které za něco stojí. Nikdy ti nestojí, ale je vidět, že k tomu nemá daleko. Vždycky jsem si přála být u toho, až tam přijde ženská, před kterou by se ti postavil a ty jsi s tím nemohl nic dělat. No a dneska jsi byl úplně mimo, Žádný zájem, nic, vůbec nic.“
Dostala mě, zamumlal jsem něco v tom smyslu, že mi není dvakrát dobře a zvedl se se slovy, že dneska končím. Petra se mě tázavě prohlédla a řekla, že končí taky. Za chvíli jsme z haly vycházeli spolu. Vzal jsem obě naše tašky, zavěsila se do mne a dali jsme se přes parkoviště směrem k centru. Když jsme vycházeli na ulici, právě na parkoviště vjíždělo auto. Jen letmo jsem po něm přejel očima, ale to stačilo, abych zpozorněl. Alena. Samozřejmě, že ne sama. Auto řídil nějaký chlap, dost podobný tomu, se kterým jsem jí viděl včera. Manžel? Petra moji reakci postřehla, včetně mého zjevného rozladění. „Á, tady se asi něco děje. Kdo to byl?“ „Ále, jedna kolegyně z práce.“ „No a co? Jak jste spolu daleko, povídej.“ Petra na tom ještě více se do mě zavěsila a bylo vidět, že se přímo tetelí a těší se na podrobnosti. „Zklamu tě, Petruško, nic zvláštního. Jenom pracovní vztahy.“ Zalhal jsem. „Hele, jsem sice na ženský, ale to neznamená, že jsem blbá. Natolik chlapy znám, abych viděla, že ti ta ženská není lhostejná. No nic, když nechceš povídat, tak nepovídej.“
Docela mě to naštvalo, takže jsem Petru doprovodil na roh, kde se naše cesty rozcházely a rozloučil jsem se s ní. Jindy bych ji stoprocentně vyprovodil až před její byt, garsonku skoro stejnou jako mám já, dneska jsem však chtěl být co nejdřív sám.
Jak jsem se blížil k domovu, dostal jsem na sebe docela pěkný vztek. Proč se nechám tak vytočit. Vždyť Petra je asi můj nejlepší kamarád. Normálně bych k ženský takový vztah asi mít nemohl, ale ani u Petry tomu tak nebylo vždycky. Poznal jsem ji při své první návštěvě v hale, kdy jsem se s partou teprve začínal sbližovat. Po hře jsme společně zaskočili do sauny a pro mne to tentkrát byla vůbec první společná sauna. Je jasné, že jsem z toho byl docela paf. Zvlášť, když jsem tam tenkrát narazil právě na Petru a její kamarádku Simonu. Obě holky byly skutečně vyjímečné. Obličej, vlasy, prsa, nohy, zkrátka celé tělo, jednoduše super! Navíc z nich dýchalo něco, s čím jsem si dlouho nevěděl rady. To se ale brzy vyjasnilo. Kroužil jsem okolo nich celou dobu, snažil se ze všech sil. A stálo mě to sil opravdu hodně. Hlavně to, aby se mi nepostavil můj čurák, protože mě obě vzrušovaly tak, že to nebylo téměř k vydržení. Ony to poznaly, takže si ze mě celou dobu poměrně slušně utahovaly. To bylo taky jediné štěstí, jinak bych asi poté, co se sauna vyprázdnila a zbyli jsme tam jen mi tři, na jednu z nich a nebo najradší obě, vrhnul.
Nakonec jsme skončili v restauraci a docela slušně se tam společně opili. Začali jsme si pochopitelně tykat a protože jsem tenkrát ještě nebydlel v centru, probudil jsem se ráno v Petřině garsonce. Tedy probudila mě ona. I přes bolavou hlavu a žaludek, který se nechoval dvakrát rozumně, jsem zavětřil a začal se připravovat na docela příjemné ráno. Zvlášť, když Petra převzala iniciativu, poslala mě do sprchy, nabídla koupací plášť a já za chvilku už seděl u stolu s maxihrnkem kouřící kávy plný očekávání, co bude dál.
A bylo. Petra si sedla naproti mne a začala povídat. Chvilku jsem poslouchal a postupně jsem ztrácel více a více náladu. Z Petry vypadlo, že není vůbec na chlapy, má ráda jenom ženský, momentálně Simonu. Je ale ráda, že mě poznala. Jsem prý moc príma a hrozně by si přála, abychom byli kamarádi. Ví, že to pro chlapy není snadné, ale jak mě měla možnost za to odpoledne poznat, myslí si, že se mnou by to určitě šlo.
To bylo před pěti lety. Dneska jsme s Petrou skutečně ti největší kamarádi. Z její strany je to kamarádství určitě nefalšované. Z mojí, to jsem se jí ale nikdy neodvážil řící, to zas tak nezištné není. Je jasné, že o mě, jako chlapa, nejeví zájem. Ale když vidím v sauně tu její překrásnou a vyholenou kundičku. Ty skoro černé závojíčky, které se musí při vzrušení nalít do neuvěřiteloných rozměrů a hlavně, její poštěvák (ne poštěváček ale skutečně poštěvák, který svou velikostí předčí i mnohé malé čuráky), mám chuť vykašlat se na její orientaci a mrdat ji až do úplného vyčerpání. Ach jo!
