Celý dvoutisící rok plánuji: s kým a jak strávím poslední den milénia? V dubnu jsem poznal Lenku, s níž prožité chvíle byly skutečně do slova a do písmene „prožité“. Naše společné zážitky se nedají popsat v několika větách, je to námět na celý román! Když jsme spolu strávili první noc, cítil jsem se pak, jako bych do toho okamžiku byl panic: To, co jsem zažil s Ní, bylo něco tak nádherného, tak smyslného, naplněného vášní a přirozenou touhou muže a ženy po vzájemném splynutí, že to nemělo v mém dosavadním milostném životě obdoby!
Bohužel — člověk míní a život mění: V jeden podzimní den jsme si vzájemně — po několika nepříjemných hádkách — řekli své konečné sbohem. Od té doby jsem sám, co je s Lenkou, nevím a ani vědět nechci. To právě s Ní jsem toužil prožít překrásný Silvestr prožitý nejen ve vášnivém láskyplném objetí, avšak i naplněný duchem souznění a radostí ze života, radostí ze sdílené lásky…
Ponořen do sebelítosti jsem téměř přeslechl telefon. „Prosím,“ vyslovím chladně, ani se nepodívám na displej, kdo mi to vlastně volá. „Čau. Takhle naladěn ty slavíš Silvestra?“ ozval se ve sluchátku dívčí hlas doprovázen šumem ulice. „Petra — znáš mě ještě?“ zasmála se. „To máš z toho, že jseš samá ženská.“ „Jen si rejpni, čekal jsem na to celý den.“ „No tak promiň, budulínku. Tíží tě snad samota?“ „Tak nějak. Ty o tom taky něco víš?“ „Mno… Co děláš večer?“ „Naši jedou na chalupu, tak si udělám soukromý mejdan. Budu čučet na telku a cucat bublinky. Co ty?“ „Asi by to dopadlo stejně, ale proto ti volám: Myslíš, že bys snesl mou společnost?“ „Si děláš srandu? Jasně že jo!“ „Fajn. Dorazím mezi devátou a desátou, jo? Mám něco vzít? Třeba čipsy nebo tak? Tak jo, něco přinesu. Zatím, broučku! Pa.“
„Pa.“ Nestihl jsem se ani nadechnout. Petra byla vždycky upovídaná, měla na všechno tisíc slov, člověk by dal dohromady jednu jedinou větu, kdyby chtěl říci to samé, co ona za deset minut, ale teď mi vážně vyrazila dech. Přiznám se, že jsem uvažoval nad tím, jestli mám Petru oslovit, nebo ne, ale nechal jsem to plavat, předpokládal jsem, že bude chtít jít s partou na dýzu. Proto mne překvapuje, že zavolala. Zatím tomu stále ještě úplně nevěřím, připadá mi neskutečné, že by se takhle rychle, doslova během několika vteřin změnil plán na večer! Asi bude lepší, když to vezmu jako hotovou věc a zachovám se podle toho: Dojdu do města nakoupit trochu pití a něco málo na zub a nezapomenu pro jistotu dojít i do drogérie — nejen pro svíčky. Člověk opravdu nikdy neví…
Po nudném odpoledni stráveném u televize jsem nedočkavě mrkl po telefonu, ale ještě bylo brzy. Zalezl jsem do vany, kápl si pro radost trochu sestřiny pěny do koupele a celou věčnost se cachtal ve vodě. Nejsem zvyklý vylehávat ve vaně, ale když už je ten poslední den tisíciletí, řekl jsem si, že se pořádně odmočím. Navíc jsem se nemohl zbavit pocitu, že dnešní večer zdaleka neskončí přípitkem, a tak jsem se řádně oddal hygieně.
Roztírám si mýdlovou pěnu všude, kam si dosáhnu, a při vzpomínce na chvíle strávené s Petrou, s níž jsem ostatně oficiálně nikdy nechodil, mým tělem proběhne mně už dobře známý záchvěv vzrušení a napětí. Naskočí mi husina a když se pak více zahloubám do svých vzpomínek, jako by se vše minulé náhle vrátilo a já to prožíval znovu…
Za okny pokoje lyžařského hotelu duní mrazivý vítr a bije do oken hrstkami zledovatělého sněhu, aby nás upozornil, že to, co se odehrává uvnitř místnosti, se paní Zimě vůbec nelíbí! Ležíme pod lehkou přikrývkou zaklesnuti nohama, naše dlaně hladově ochutnávají tělo druhého a jazýčky spolu zběsile zápasí. Po dni stráveném na lyžích se divím, kde se ve mně bere tolik energie — ani Petra tomu nerozumí, ale očividně jí to vůbec nevadí: Laskám její překrásné tělo, líbám každičký centimetr hebké pokožky a cítím, jak jí v žilách vaří krev.
Petra se na mne převalí a hladově se mi zakousne do šíje a mně nezbývá než hlesnout rozkoší. Divoce mne líbá na hrudi a rty míří stále níž a níž… Nakonec dospěje až k podbřišku, kde se konečně zastaví: Nekonečně dlouho hladí prsty má třísla a vnitřní strany stehen a dohání mě tak k šílenství, kdy bych ji nejraději posadil na sebe a napíchl si jí; můj ocas by pronikl hluboko — až na samé dno její roztoužené jeskyňky! To ona ví a ví to moc dobře, právě proto mne takhle trápí! Když už se to nedá vydržet, uchopím ji za zápěstí a sám si ji navedu tam, kde nejvíc chci vnímat její doteky…
Uchopí můj zduřelý penis do jedné ruky a pomaličku stáhne kůžičku, aby vysvobodila lesklý nafialovělý žalud a políbila jej na špičku. Její ruka se mírně rozpohybuje nahoru a dolů, dívá se při tom na ten tvrdý klacek, který svírá v ruce a lační po tom, cítit ho v sobě… Vtom se na samém vrcholu žaludu objeví kapička lásky a jako by právě na ni čekala, skloní se k ní a něžně ji jazýčkem sebere — a polkne. Naše pohledy se střetnou. Ona ví, po čem teď nejvíc toužím a chce, abych byl šťastný. A udělá pro to cokoliv!
Skloní se k mému nedočkavému ocasu a celý jej polkne! Vydechnu slastí a vnímám její smyslné rty, jak kloužou po celém jeho těle, od špičky až po kořen, a její hbitý jazýček si s ním pohrává. Chvílemi jej pustí a pohoní rukou — ví, že mne střídání techniky a rychlosti dohání k šílenství. Netrvá dlouho a v podbřišku pocítím vlnu rozkoše, která se nedá potlačit, která zkrátka musí ven! Zajedu Petře prsty do vlasů a to je pro ni znamením, že už to brzy přijde, že už za okamžik jí naplním pusinku horkým mlíčkem, jež jí tolik chutná!
Ze vzpomínek mne vytrhne hlasité zazvonění. Na displeji čtu: Petra. Takže už je na cestě — nebo už stojí přede dveřmi? V rychlosti se osuším, natáhnu na sebe to nejnutnější a upaluji ke dveřím, doufaje, že si nevšimne boule pod trenkami. „Máš dámskou návštěvu, nebo co?“ ptá se Petra nevážně, sotva otevřu dveře. „Byl jsem ve vaně,“ odvětím s úsměvem. „Umíš si to načasovat.“ „Na to jsem expert. Budeme stát mezi dveřmi, nebo si uděláme aspoň kafe?“ „Jo jo, pojď dál, promiň.“
Pomohl jsem Petře z kabátu a když se zula, uvedl jsem ji do kuchyně a hned postavil vodu na kávu. „Vydržíš moment? Musím ještě do koupelny.“ „Když jinak nedáš,“ blýsklo jí v očích. Zaplul jsem do koupelny, abych se do sucha utřel, umyl po sobě vanu a vytřel podlahu. „Tak jaký byl den?“ zeptal jsem se univerzálně, když jsem byl hotov. „Celkem pohoda, proležela jsem odpoledne u televize a pak vypadla s kámoškou na pokec. Co ty? Byls doma?“ „Čučel jsem na telku, a teď se chvilku rochňal ve vaně. Ani nevíš, o kolik si připadám hubenější!“ Na Petřině tváři se rozzářil široký úsměv. Mám rád její úsměv, má krásné bílé a rovné zuby. Závidím jí je.
„Tady jsem přinesla ty čipsy a vzala jsem i tyčinky. Ty máš rád, ne?“ „Jsi zlatíčko, Péťo. Ty si to pamatuješ?“ „Jsou věci, který se zkrátka nezapomínaj,“ řekla záhadně. „Některý nejdou zapomenout vůbec.“ Tak tahle věta mne jen utvrdila v mé předtuše! Rozhodl jsem se Petru trochu poškádlit: „Například…?“ Jen se usmála. „Martine, ty to víš moc dobře.“ Naše oči se setkaly v dlouhém, hlubokém pohledu. Četl jsem v něm opětovanou žádostivost a očekávání… Cvakla konev.
Zalil jsem oba šálky a přinesl cukr, neboť — jak si pamatuji — Petra sladí víc než zdravě. „Ani nevím, co je v televizi,“ hlesla a ponořila lžičku do šálku. Petra má krásné dlouhé kaštanové vlasy a husté řasy lemující čokoládově hnědé oči. Ušní lalůčky jí zdobí dlouhé stříbrné náušnice a hrdlo náramek bílých perel. Určitě to ale nejsou cetky, ty by Petra nenosila. Její pevná ňadra jsou schovaná v košíčkách černé podprsenky, jež svůdně prosvítá pod bílým tričkem. „Já taky ne.“
Minuta ticha prý trvá šedesát vteřin, ale tahle jich měla mnohonásobně víc… „Máš tu nějakou hru? Myslím dámu nebo tak něco. Nebo karty?“ „Něco tu je. Karty určitě, dáma možná taky.“ „Máš chuť třeba na prší?“ „Jasně.“ Odskočil jsem pro balíček karet do obývacího pokoje a když jsem se chystal zpět, srazili jsme se s Petrou mezi dveřmi. „Myslela jsem, že bychom měli víc místa na gauči,“ špitla nevinně. „To je pravda,“ přitakal jsem plaše. Sakra! Chovám se, jako by se to mělo stát poprvé!
Uvelebili jsme se na gauči a já rozdal karty. Měl jsem v ruce dvě sedmy, eso a svrška — prostě tutovka. Taky že jo: Petra mi nahrála na sedmu a zbytek šel navrch. „Víš, co se říká: Neštěstí ve hře, štěstí v lásce!“ argumentovala s úsměvem a zamíchala. „A co takhle zahrát si o fanty?“ navrhl jsem dost sebevedomě: tušil jsem, že Petra neodmítne — je pro každou špatnost. Lišácky se ušklíbla a nakonec přikývla. „Fajn. Kdo jako první svleče poslední kus oblečení, prohrál a musí druhýmu splnit jakýkoliv přání. Bereš?“ „Všema dvaceti,“ souhlasil jsem, zaslepen vidinou výhry.
