Po příjezdu domů jsem samozřejmě promýšlela ze všech stran, jak z toho ven a jak zachránit co se dá. Probírala jsem si dokola věci kolem svého soukromého i veřejného života. Nepotřebovala jsem přeci žádného poradce v něčem co je tak jasné. Věděla jsem si rady i sama. Jen jsem pořád nenašla tu správnou kouzelnou formuli, kterou se takové věci vysvětlují a hlavou mi stále létaly věty jako: Ty nemyslíš na budoucnost! Byla to moje svobodná vůle? Nemůže mi nabídnout nic mimořádného tak proč? A mimochodem! Uvědomuješ si, že se nechováš eticky? Myslíš si, že je to v pořádku? Kdybych byla alespoň opilá, že bych se těžko mohla bránit! Byla to nějaká sexuální deformace? Kdybych opravdu chtěla. Byla to ztráta času.
Byla jsem vždycky hodná, ale tvrdohlavá holka, co ví co chce a jde si za tím. Už od mala. Jenže mnozí v tom viděli jen to, že se mi daří, ale už neviděly tu fúru práce co mi to dalo. Jenže s tímhle, s tím co se stalo, ne a ne pohnout. Jistě, dalo by se to jednoduše rozseknout, ale jak to udělat co nejšetrněji. Byl to dlouhý monolog, který se ne a ne zastavit. Po hodinách mého trvalého odporu jsem rezignovala s tím, že to nechám chvíli bejt. Bylo to prostě zoufalství.
Napadaly mě odpovědi tipu: Nechtěla jsem to. Ale prostě takhle to funguje… Promiň. Chtěla jsem hlavně, aby jsme si to nějak vyříkali, jenže jsem nevěděla jak mu to mám vysvětlit. Cítila jsem jak se mi ve vracejících se představách, které jsem si zakazovala, mě pořád děsně vzrušoval.
Pro jistotu jsem se začala navíc vyhýbat, i místům, kde by se mohl objevit, i když jsem věděla, že to tak nemůže jít pořád. Jistě, vždycky jsem to měla ráda, milovala jsem to, potřebovala – no tak jako asi každý. Prostě občas, – normálně. Nebyla jsem nikdy nijak sexuálně náruživá, nebo nikdy jsem nebyla nějaká nymfomanka, ale on ji ze mě udělal, protože takové jako s ním, jsem to nikdy neměla. Začala jsem na to myslet čím dál tím častěji. Špatně jsem se soustředila na práci a v mých představách, jak to s ním asi opravdu je, narůstalo jeho přirození do obřích rozměrů.
Následovalo září, rozvod. Říjen, to byl vůbec špatnej měsíc. Listopad vypadal, že se povede a povedl, ale pořád jsem to před sebou hrnula a prosinec vypadal hrozit katastrofou vánoc, ledaže bych někam odletěla na služební cestu.
Mezi tím proběhlo majetkové vyrovnání. Šlo to rychle. Dostala jsem náhradou za náš velký dům velký byt. Své auto, nějaké peníze a můj bývalý protože je z branže mi je navíc pomohl výhodně investovat. Má firma si vedla dobře, ale na nějaký vztah jsem ještě neměla. Silně mi začal chybět sex, ale pokaždé mi při tom, nevím proč, naskočil před očima ten obraz z léta z rybníka, jako časová konzerva, jako neskutečný výjev, při kterém mi po každé po páteři proběhlo zamrazení. Jenže už brzy po rozvodu jsem na to přišla. Nestála jsem zatím o žádný nový vztah s nějakým mužem. O žádné nové trápení, jenže už jsem to hrozně chtěla a to, ze mne udělal on!
Nikdy jsem po sexu tak neprahla, nikdy jsem po sexu tolik netoužila jako po tom co jsem poznala jaké to taky může být. Od rozvodu jsem nikoho neměla a on, co jsem věděla od mámy také ne. Vypadalo to náhle skoro prostě. Chtěla jsem se jen omluvit, abych mohla znovu
začít žít, svobodně dýchat beze strachu.
Byla jsem to já, kdo první zavolal, abych tu věc jednou provždy vyřídila a smetla ji ze stolu a nemusela na ni už dál myslet. Konečně jsem se odhodlala a zavolala. Měla jsem v plánu, že nejdřív jen tak dáme řeč a při tom, že se domluvím, kde a kdy to co se stalo probereme, abych se mu už nemusela vyhýbat.
Bylo to hrozně zvláštní. Myslím to co jsem u toho cítila. Tvářit se přísně rozhodně a energicky, to je to co dělám v práci denno denně, to mi vydělává peníze, ale když mi to zvedl, nevěděla jsem nic!
Totiž, věděla jsem přesně to, co mu chci říct. O čem chci mluvit. Jak to podat, i to jak se takové věcí říkají. Na to jsem se připravila, ale ještě dnes to vidím, jak jsem se mu kroutila do telefonu. Bylo to to nejtrapnější, co jsem ve svém živote zažila.
Ptala jsem se jak se má, co dělá. Plkali jsme o všem možném, jen ne o tom, o čem jsem s ním původně chtěla mluvit. Skoro jsem mohla cítit, jako by to věděl, jako by věděl proč mu volám, jako by věděl to co já ještě nevěděla. Přitom jsem to i já tak nějak tušila. Oba, i když jsme mluvili úplně o něčem jiným, bavili jsme se o
tom jednom o rybníce.
No povídali jsme si asi hodinu. Nikdo k tomu co se mezi námi stalo, nic neřekl. Nikdo z nás se o ničem slovem nezmínil, ale přitom to toho bylo tak plný. Potom později mi řekl, že to věděl celou dobu, ale taky, že se neuměl zeptat přímo.
Když přišel, měl ohromnou kytici a měl u toho divný pohled. Potom brečel, v kleče se mi omlouval. já brečela a v kleče se omlouvala jemu. Bylo to jak v podělaným japonským filmu, kde se brečí od začátku až do konce.
Nebylo to protože bych to tak chtěla jenom já. Bylo to jako jedna a jedna. Zkrátka jsme nakonec znovu skončili spolu v posteli. Byla to vteřina, né víc. Přistihla jsem se jak s pohledem na jeho poklopci přemýšlím na tím, jaké by s ním bylo druhé milování. A stalo se.
Proč se to stalo znovu? Možná hlavně proto, že jako chlap je snový. Věděla jsem i to, že mě má rád, to jsem od něj nikdy nepotřebovala dokazovat. Vždycky měl a já jeho.
Hm, jistě. Nikdy před tím jsem v sobě nic tak ohromného neměla. To byl také důvod pro. Jenže v tom byla navíc taková nějaká volnost. Bylo to jako být malá a hrát hru.
V partnerském vztahu je spousta kompromisů, klišé, konvencí, přátelé z partnerovy strany. Tohle zná každý. Jenže to tady najednou nebylo. Všechno bylo tak snadné. Jako by to byla opravdu jen nějaká hra a my si jen hráli. Ale hlavní důvod byl ten, že jsem před tím nic tak vzrušujícího nezažila.
Samozřejmě, věděla jsem, že jednou to skončí, on si najde svou přítelkyni, ožení se a bude mít rodinu, děti. A přesto jsem cítila, že máme každý svůj život. A on to věděl stejně jako já. Věděla jsem i to, že ví, kde jsou hranice. Měl jasno v tom, že šlo jen o sex, že to byla nehoda. A že jde jen o vzájemnou výpomoc než si on, nebo já k sobě někoho najdeme. Věděla jsem, že on
respektuje mne a já respektuji jeho.
A co, že tedy bylo? Byl znovu úžasnej – a to jsem mu nemusela ani prát ponožky, ani dělat teplý večeře když sama nechci. Byl doslova excelentní. Nevím jak to, ale stačí mu zaškrábat nehtem o poklopec. Nebo se jen pousmát, zatvářit se a hned mu začne sama od sebe bobtnat nohavice. Nemuseli jsme o tom moc mluvit. On věděl, že já mám svůj život a neměl s tím problém, protože o tom, jsme si před tím ještě stihli promluvit.
