Blanka je správná ženská, ta se mi líbila už dlouho. Často jezdila navštívit sousedy v ulici, občas jsme s nimi zapařili do noci i my. Manžela nechávala doma, stejně jako děti. Pak jsem se dozvěděl, že od ní odešel, ale ona byla pořád stejně milá; jen měla ještě víc času.
Měla lákavý, veliký prsa a celá byla taková úměrně tomu statná, ale nebyla to žádná tlustá matrona. A uměla se krásně smát, hlavně když si mě se sousedkou dobíraly.
Ty dvě byly jak živočišný samice, kdykoli jsme byli sami tři. Navzájem se hecovaly, která se do mě líp trefí dvojsmyslnější poznámkou. Snažil jsem se nezůstávat pozadu a když jsme končili, vždycky jsem si říkal, že s ní bych někdy ty naše řeči fakt chtěl dovést do konce.
Jednou vyrazili sousedi na dovolenou a druhej den jsem zjistil, že o jejich zvířectvo se jezdí starat právě Blanka. Pozdravil jsem jí a chvilku jsme pokecali, hned jsem jí nabídl, že kdyby cokoli potřebovala, ať řekne, že rád zaskočim za hospodáře. Ale jako vždycky, když jsme byli sami dva, tak se držela zpátky a s úsměvem kývala, že jasně, že určitě dá… až naprší a uschne.
Jenže za hodinu už volala přes plot, jestli prej bych přece jen na chvíli nemohl, že by potřebovala… Pustil jsem sekeru a bez otázek vyrazil. Čekala mě na dvoře a tvářila se nešťastně. A měla k tomu důvod, jak jsem za chvilku uviděl u králíkárny.
Ležela převrácená na zemi dvířkama od klícek dolů, vedle otočený kolečko naložený hnojem. Chvilku jsem nechápal, pak mi svitlo. „No neke! Tys do tý králíkárny nabourala kolečkem??“ otočil jsem se k ní a když jsem viděl jak se červená, začal jsem se nahlas smát.
Za chvilku se přidala, řehtali jsme se jako blázni. „Ty jsi fakt šikula,“ heknul jsem potom a sehnul jsem se, abych prozkoumal tu spoušť.
Králíkárna naštěstí nebyla tak stará, takže vydržela. Ale co na to chudáci obyvatelé, to teda nevim nevim. No nic, kouknem na to, řekl jsem si. V podřepu jsem se otočil a úplně jsem se lekl, protože jsem se díval přímo do toho největšího výstřihu, co jsem kdy viděl. Blanka se za mnou sehnula, aby se taky podívala a já měl nos tak centimetr od jejího sladkýho údolíčka.
Měla na sobě starou flanelovou košili, první tři knoflíčky rozepnutý. Pod ní jsem zahlédl růžovou krajku podprsenky a mléčně bílou kůži jejích sluncem nedotčených prsou. Slabě voněla nějakou voňavkou, ale silně sama sebou, sladkým potem a ještě něčím víc.
Mimoděk jsem nasál a skoro se mi zatočila hlava. Když jsem zvedl hlavu, setkal jsem se s jejím tázavým pohledem. Zvedl jsem pravý obočí a nasadil přehnaně vilný výraz: „Teda, úplně jsem zapomněl, co jsem to vlastně chtěl.“ Teprve pak se napřímila a shora nade mnou shovívavě zavrtěla hlavou: „Jsi hroznej. Myslíš furt jenom na to jedno!“
„Furt ne,“ opáčil jsem: „Jenom když tě mám příliš nablízku!“ „Dobře, už si dám pozor,“ slíbila mi a smála se přitom. Potvůrka jedna, zajímalo mě tehdy, co si skutečně myslí. Utrousil jsem jenom potichu: „Škoda“ a obrátil se zpátky k tomu nadělení.
Vevnitř začínalo být živo, králíci tam dupali a pobíhali, vypadalo to, že budou v pohodě. Řekl jsem Blance, aby donesla něco na podložení, pak jsme králíkárnu společně na dvakrát zvedli a dali zpátky. Když už jsem tam byl, kecal jsem s ní dál, odvezl to kolečko a pomohl jí s krmením. Za to jsem si vysloužil pozvání na kafe, takže za chvilku už jsme se rozvalovali každej v jednom křesle u sousedů v obýváku.
Už se stmívalo, Blanka rozsvítila nízko pověšenou lampu na stolek mezi náma. Hlavy se nám rázem utopily v temnotě, zatímco světlo oblilo její velká prsa, malé ruce svírající šálek a hlavně hluboký, bělostný výstřih. Nemohl jsem z něj spustit oči, konverzace pomalu vázla.
Blanka pomalu položila prázdný hrnek na podšálek, zachřestilo to, jako by se jí třásly ruce. Najednou jsem slyšel sám sebe povídat: „Měla by ses trochu víc opalovat, svítíš do dálky, když si tu košili rozepneš.“
Nejradši bych si dal pár facek, ale už to bylo venku. Jenže ona dál tiše seděla, až po chvilce řekla: „Myslíš takhle?“ A rozepnula si další knoflík. Potom si trochu odsunula okraj košile, abych toho opravdu víc zahlédl.
Teď už jsem viděl, že má fakt růžovou podprsenku, krajkovanou tak, že víc ukazovala než zakrývala. Prsa měla opravdu veliký, ani teď jsem neviděl její bradavky. Měla krásně už na pohled heboučkou, jemnou pleť.
„No, uznávám, že ta podprsenka to trochu sráží,“ vypravil jsem ze sebe nevěřícně. „Nelíbí se ti?“ zaznělo ze tmy nad jejíma ramenama dotčeně. „No, moc z ní pořád ještě nevidim, tak vlastně nevim,“ pokračoval jsem v načatý hře. Na moment zaváhala, ale pak se její ručky zase trhaně, pomalu zvedly a rozepnuly další knoflík. Oběma rukama si rozhrnula košili kam to šlo. „Lepší?“
Už na mě koukala celá horní část prsou, včetně okraje té podprsenky, ale nebylo to nic, co bych tam už netušil… a co neukazujou odvážnější holky každému v šatech bez ramínek. „Moc ne,“ řekl jsem teda popravdě. „Pořád nevidim to podstatný,“ dodal jsem drze.
Dál si držela okraje košile, váhala. Uvědomil jsem si, že sedím s nohama roztaženýma, abych ulevil napnutýmu poklopci a celej se dychtivě nahýbám dopředu. Donutil jsem se uvolnit, natáhl si nohy a opřel jsem se v křesle. Oči jsem nespouštěl z jejího výstřihu. „No tak mi jí ukaž, dělej,“ řekl jsem rozkazovačně. Měl jsem pocit, že to potřebuje, že chce poslechnout.
Okamžitě pustila košili, ruce sklouzly dolů, zastavily se na dalším knoflíku. Rozepnuly ho. Pak hned další a pak i poslední. Čekala.
„Rozhrň si jí,“ nakázal jsem. Beze slova chytla dolní konce košile a odtáhla je od sebe. Držela se přitom zpříma, její veliký prsiska vyplňovaly úctyhodný objem té růžovoučké nádhery. Pod ním byly vidět menší faldíky na malinko volnějším bříšku, ale nic odpudivýho.
Byla o dost starší než já, měla nárok na horší vzhled. Mnohem horší! A přitom jí stačilo říct a ona se přede mnou takhle sama ukazovala. No pane!
Kochal jsem se tím pohledem stejně jako vědomím, že mě poslechla. Byl to úžasný pocit, naplňoval mě silou a taky chtíčem. Chtěl jsem už víc, tohle bylo málo.
„No vida. Pěkný. Fakt pěkná podprsenka. Ale já mluvil o tvejch prsou. Jsou veliký, ale vypadaj, že jsou bílý jako sejra. Jsou?“ Chtěl jsem vědět.
„Ne. Nevim,“ opravila se hned. „Tak se podíváme,“ já na to spokojeně. Nehýbala se. Neříkal jsem nic, byl bych spokojený, i kdyby to teď ukončila. Ale je pravda, že jsem si moc přál, aby ne.
„To přece nemůžu…“ uslyšel jsem jí šeptat. „Můžeš. Musíš!“ Přitvrdil jsem. „A hned, chci je vidět. Tak dělej, nebo ti pomůžu.“
Skoro jsem se nepoznával, to jsem prostě nebyl já. Ale někdo totálně nadrženej, kdo začínal cítit potřebu jí rozkazovat, držet jí tak silně, až jí to bude bolet a donutit jí sklonit se a oddat se mi. Úplně.
Ani teď neřekla jediný slůvko na protest. Prostě si sáhla dozadu a rozepla si podprsenku. Byl jsem zvědavý, jak si poradí s ramínkama. Jakoby stydlivě si stáhla nejprve jedno, pak druhé, dolů do rukávů své košile. Chystala se sundat si i košili, ale zastavil jsem jí: „Ne, košili si nech. Jen podprsenku.“
Rozepnula si manžety a postupně protáhla ruce ramínkama, aniž by si košili sundala z ramen. Prsa měla tak velký, že jí na nich košíčky podprsenky držely i bez ramínek. Pomalu je stáhla dolů.
Měla velké tmavé dvorce a obrovské, vystouplé bradavky. Kůže kolem nich byla snad ještě bělejší, vážně jako sýr. Vůbec mi to nevadilo, ten pohled na ní mě, jak tu sedí na cizí pohovce přede mnou obnažená, hrozně vzrušoval. Chtěl jsem se jí už konečně dotknout, ale na to sem musel trochu jinak, než se po ní prostě vrhnout.
„Pojď blíž, ať si je prohlídnu pořádně…“
