Bydleli jsme tenkrát ještě v paneláku, v sedmým patře. Znáte to, mraky sousedů, přitom samí cizí lidi, špinavá kočárkárna v přízemí, malý sklípek v suterénu.
Mezi známými, co k nám občas zašli na návštěvu, byl i malej prevít a šmelinář, kterému nikdo neřekl jinak než Skoty. Byl to ukecanej zrzoun s ulíznutou prořídlou kšticí, moc velkym nosem a šmejdivýma očima. Byl to prasák a já ho nijak zvlášť nemusel, žena ještě míň. Jenže když jste potřebovali něco sehnat, nebylo nad něj.
Jednou přišel zas, v ruce, světe div se, flašku moc dobrýho vína. Přivítal jsem ho za to s otevřenou náručí, usadil do naší malý kuchyňky, aby moh pokecat s Marií, která zrovna pekla na víkend a šel tu vzácnost uložit dolu do sklepa.
Jenže hned, jak jsem zabouch dveře, jsem samozřejmě zjistil, že klíče od něj dál visej v předsíni. Otevřel jsem a šahám pro ně, když jsem najednou uslyšel Skotyho: „Pořád musim myslet na minule, na to, co si řikala.“ Měl divnej hlas, takovej zaraženej a přitom takovej… no nevim, každopádně mě to rázem začalo zajímat.
Měli jsme v předsíni velký zrcadlo. Když byly otevřený dveře, bylo do kuchyně krásně vidět. Takže jsem viděl Marii, jak se na něj ohlídla přes rameno, aniž by přestala hníst těsto. Nakloněná nad linku hezky špulila zadek v krátký letní sukni, přímo na Skotyho.
„Co jsem řekla?“ zeptala se ho klidně. „No, že když si sáhnu, je to jenom moje věc, protože to budu já, koho Johny zmlátí.“ Skoty si hrál na světáka a všem dával anglický verze jmen, takže já byl místo Honzy Johny, Marie Mery… a proto on byl Skoty.
Smál bych se tomu, kdyby ten hajzlík zároveň nenatáhl ruku a nepohladil Marii po zadečku! Nevěřil jsem vlastním očím; on pořád seděl na židli u stolu, jen rukou nataženou přes uličku hladil Marii po zadku… a ta si dál hrála s těstem, jakoby se nechumelilo. Teprve po chvilce mu odpověděla: „A co ti na to mam říct? Když tě to baví, tak si klidně šáhni. Ale za chvíli sem vrazí Honza a uvidíš ten cirkus, jestli tam tu ruku necháš.“ Nevěřil jsem vlastním očím…
„No za tohle ať mě klidně zabije,“ zasípal ten skrček a natáhl i druhou ruku, aby jí položil na zbylou půlku Mariina zadečku. Zhluboka jsem se nadechl. Chystal jsem se mu vyhovět, rozmáznout ho po celý kuchyni. Marie ale dál klidně stála, jako by se nic nedělo. Nevycházela mu vstříc, nesmála se na něj, neflirtovala s ním. To mě nakonec zastavilo, fakt mi nebylo jasný, co se vlastně děje.
Skoty mezitím nabral kuráž, vstal a zezadu se k ní přimáčkl. Rukama sjel přes boky dopředu, na břicho a už si to mířil nahoru na prsa. Byl o něco menší než Marie, vypadalo to fakt divně, jak se po ní sápal, tvář rudou a nadrženou.
Myslím, že se jí vůbec nedotkl na prsou – Marie se těsně předtím rychle otočila, čímž ho napůl odhodila. Přitom pořád tak klidně, věcně konstatovala: „Překážíš.“ A udělala krok stranou, aby něco vyndala ze skříňky.
Skotyho ten tón zastavil, stál tam zaraženej jak bambus a já se mu začal šklebit. Dobře mu to nandala, holka moje! Neřekl nic, prostě je kecnul zpátky na židli, na samý krajíček. Marie vyndala mouku a vrátila se před něj. Upřeně jí zíral na vlnící se zadeček a já viděl, jak se mu začínají klepat ruce. Byl úplně hotovej. Já teda taky. Ani jeden jsme nevěděli, co si máme myslet. Kdyby dostal facku, bylo to vyřešený…
Místo toho Skoty tak nesměle natáh tu svojí pracku a šáhnul si opět na zadek. „Nechci překážet,“ pípnul. „Tak se na mě nelep,“ zazněla klidná odpověď.
„Nebudu!“ ujistil jí, najednou zase nadšeně. Bodejť by ne, celou dobu jí hladil a Marie zase nic, vůbec si ho nevšímala. Skoty už si neodvažoval za ní stoupnout, takže seděl na kraji židle a trochu předkloněnej držel ruce natažený přes uličku k Marii. Žena hnětla těsto, on jí zadek. Nedokázal jsem z tý scény spustit oči.
Pak se najednou sesunul ze židle dolů, dřepnul si těsně za ní. Rukama po straně sjel na nahá stehna. „Máš krásný nohy,“ zašeptal jí, hlas mu přitom krapet přeskočil. Pak se zespoda podíval nahoru: „Vůbec celá si krásná, Mery.“
Nevím, co viděl, možná že látku kalhotek? Byl dost blízko, ale pořád se jí dotýkal jen rukama. Hladil jí stehna, pak nohy po celé délce. Marie dál nic, nechala si líbit, když jí zálibně přejížděl po pružných stehnech, klenutých lýtkách, jemných kotnících. Měla pantoflíčky na podpatku, naboso.
Skoty obdivoval pohledem i dotykem celé nohy, ale samozřejmě že ho nakonec nejvíc lákala stehna mizící pod sukýnkou. Klekl si na jedno koleno, aby byl o něco výš a rukama zajel pod sukni. Nosem se dotýkal sukně, jak jí trochu nadzvedl. Bylo vidět, že čenichá, dobytek.
„Hmm, teda, to je vůně…,“ komentoval to a rukama jí přitom hladil po zadečku pod sukní. Pak se nahnul a jako nějakej puberťák se podíval přímo pod sukni. On to nemohl vidět, ale já si všiml, že Marie se na něj nenápadně ohlédla. Rukama pevně sevřela těsto; rozhodně už myslela na něco úplně jinýho, než na zadělávání buchet.
Skoty jí mezitím tu sukni prostě zvedl a pásl se pohledem na jejích nádherných křivkách. Taky jsem ten pohled na její zadeček miloval. Tehdy se ještě nosily velké, prudérní kalhotky, žádný tři nitě mezi půlkama. Ale i tak bylo vždy co obdivovat. A rozhodně víc než tanga provokovaly tyhle kalhotky ke svlékání.
Skotyho zatím ten pohled donutil naklonit hlavu a dát jí na zadek pusu. Na to Marie reagovala ihned. Pohnula zadkem, až ho od sebe odstrčila: „Chceš zase překážet?“ Znělo to rozmrzele a nekompromisně. Hranice byla stanovená, Skoty podle výrazu tváře pochopil. Dokud jsou ve hře jenom ruce, nepřekáží. Nic jiného nesmí zapojit.
Najednou jsem zjistil, že sotva dýchám a péro mě tlačí do pásku kalhot tak, že to až bolí. Samotnýho mě překvapilo, že nemám vztek. Naopak, hrozně mě vzrušovalo, jak si jeden s druhým pohrávají. Kdyby se na sebe prostě vrhli, zmlátil bych je na jednu hromadu. Ale tohle, to mě vzrušovalo. A moc.
Sice se mi líbilo sledovat, jak se hnusák Skoty pokouší osahávat mou ženu, ale uvědomil jsem si, že je nejvyšší čas se vrátit ze sklepa. Aby jim to nepřišlo divný, kde tak dlouho vězim.
Potichu jsem přešel ke dveřím, otevřel je klíčem a normálně zaklap. A hned jsem halekal: „Tak, dalo mi to trochu práce, ale je tam jako v pokojíčku, lahvinka!“
Mezitim jsem došel ke dveřím do kuchyně. Skoty seděl na židli a upřeně se na mě díval. Kdybych nevěděl, tak bych si toho nevšim. Ale byl fakt vyděšenej. Marie stála úplně stejně jako předtím, jen se na mě přes rameno usmála.
Zatraceně moc jí to slušelo, potvoře. Za trest jsem je potrápil: „Nezlobil tě moc, ten kanec, Maru?“ Zeptal jsem se jí a přistoupil až k ní. A než mohla odpovědět, tak jsem jí sjel rukou na zadek, řádně ho zmáčkl a pořádně jí políbil.
Jen ať se podívá, syčák! Jak se mám já, myslel jsem si přitom pomstychtivě. Trochu se mi to vymklo a než jsem si to uvědomil, tak jsem druhou rukou polaskal její ňadro.
Oba jsme s sebou trochu trhli – bradavku měla v pozoru a prso tuhé vzrušením, kterého obvykle nedosáhne moc snadno. Pustil jsem ji a dělal, jakoby nic. Skotyho jsem tam nechal sedět s tím, že prostřu v obýváku. Ale místo toho jsem je samozřejmě z chodby opatrně zkontroloval.
Přestože se mě bál, Skoty to opravdu nevydržel a hned si zase šáhnul. Sevřel jí zadek podobně jako já před chvilkou. Marie se po něm ani neohlédla, nepohnula se – ale v zrcadle jsem jí viděl z boku, takže mi neušlo, jak si rychle špičkou jazyka mlsně oblízla rty. S hlavou plnou toho obrazu jsem je nechal na chvíli samotné a šel udělat, co jsem řekl.
Když jsem se vrátil, Skoty seděl způsobně na židli a Marie už konečně dodělávala těsto. Nebýt toho, že Skoty vzrušeně rejdil očkama ze strany na stranu a Marie měla krásně zrůžovělé tváře, skoro bych si myslel, že se fakt nic nedělo…
