„Ahoj, jakpak se máš?“ Potkali jsme se s Markétou jako obvykle, když jsme si šli vyzvednout naše ratolesti z lekce angličtiny. S M se již nějaký ten pátek známe, ale zase ne tak moc, jenom trochu.
Chvíli jsme čekali, než děcka vyběhnou před školu a jako obvykle jsme spolu prohodili maximálně jenom pár společenských vět v podstatě o ničem, dokud se neobjevila mezi dveřmi i paní učitelka a já jí z hecu nepozdravil „Good morning teacher“ a zamumlal něco anglicky…
„To bylo dobrý,“ pochválila mně M s jiskřičkami v očích. „Fakt?“ „Kam na tyhle fráze chodíš?“ „Ha ha… hele, jen se nedělej, vsadím se, že umíš anglicky daleko líp než já,“ zkoušel jsem M trochu vyhecovat. „Ha-ha,“ zazvonila zase svým hláskem: „spíš bych nějakého učitele potřebovala…“
„No jo … vzdělávání není nikdy dost. Já bych taky potřeboval nějaké to doučování,“ nahodil jsem opatrně udičku. „Ha-ha,“ zazvonila zase Markétka a v následujícím rozhovoru jsme si jeden druhému moc hezky notovali, asi v tomhle duchu…
„No určitě by jsme těm jazykům měli věnovat více času… ale nejlepší je asi stejně praxe… taky je prý dobrý vyrazit někam ven, nebo najít si nějakého Angličana nebo Angličanku… a nebát se cizí jazyky používat a pokud možno co nejčastěji …anebo taky dobré je si s někým anglicky dopisovat… jakýho že to máš maila do práce?“
Moc hezky jsem si s M popovídal a k dobru jsem měl Markétky email pečlivě zapsaný v hlavě, což mi spravilo náladu na celý týden dopředu. Přiznávám, že tzv. „veselá pošta“ mi v práci představuje 99% všech mailů, co mi přijde na počítač.
Nelenil jsem a začal jsem Markétku veselou poštou zásobovat. Zpočátku decentní, vtipnou a slušnou, ale když se M sama aktivně zapojila, začal jsem přitvrzovat. Jak se zdálo, Markétce lechtivé mailíky vůbec nevadily, spíš občas překvapila svýma hambárnama ona mně. Netrvalo ani pár dní a vesele jsme si posílali videoklipy i nejtěžšího kalibru a naše kamarádství se začalo slibně vyvíjet i jiným zajímavějším směrem.
Markéta už není žádná dvacítka, ale když chce, umí být sexy a kočka. Má hodně HOOODNĚ zajímavě tvarované pozadí a zepředu to vypadalo, že by se na jejím vypnutém svetříku taky určitě něco našlo. Spíš by se dalo říct, že její desetileté manželství a rodinné starosti z ní vysály všechnu životní energii, aspoň soudě podle sebe. Ale na rozdíl ode mně si zábavy doma asi moc neužila.
Markétky manžel vydělával sice asi hodně slušný prachy, ale někde hodně hodně daleko, protože domů jezdil hodně málo, tj. jak jsem se dozvěděl, akorát na víkendy a to ještě ne vždycky. Když se ke mně tahle dost podstatná a strategická info donesla, bylo mi M moc líto a přiznávám, že mně hned začaly napadat hříšné myšlenky, jak jí kamarádsky vypomoct.
Další týden vzali věci už rychlý spád. Po vzájemném každodenním mailování a hecování jsme se ve vší slušnosti jakoby náhodou zase potkali před školou, zase zrovna když jsme vedli děti na anglinu. A vzápětí jsme my dospěláci už pospíchali k Markétce domů na NÁŠ JAZYKOVÝ KROUŽEK.
Na to, že jsme měli na doučování hodinu, jsme toho stihli poměrně dost. Dalo by se říct, že jsme nemarnili čas. Byl jsem už na Markétku za celý ten týden pěkně nabuzený.
Na kafe nestačila ani vodu postavit. Nemohl jsem si pomoct, ale ten našeptávač v mým rozkroku mně úplně zmagořil. Prostě mi to nedalo, risknul jsem naše kamarádství, nedejbože i naše manželství, přistoupil jsem k M zezadu a drze jsem jí oběma rukama obejmul za ty její fantasticky vytvarované boky.
Čekal jsem nějaký odpor a doufal v nějakou povzbudivou reakci, ale M jakoby na okamžik zkameněla. „Promiň, ruce mně zradily, dělají si co chtějí… nechtějí se pustit,“ omlouval jsem ty své neodbytné přísavky.
Ledy se konečně pohnuly. M byla prima holka a pronesla něco jako „Hele copak ty nevíš, že jsem vdaná…?“ „Já vím… TO by ale byla pěkná hloupost, co?,“ M zaklonila hlavu a položila si ji na moje rameno. Teď už mi neprobíjely napětím jenom ruce, ale cítil jsem jak se mi žene horká vlna celým tělem.
„Těšil jsem se na tebe… celý týden… jako malý kluk,“ šeptal jsem jí sladce do ouška a opravdu jsem to myslel upřímně. Přilepili jsme se k sobě, hezky celým tělem. Když celým tělem, tak myslím i tím nedočkavcem, co mi začal vibrovat v kalhotách.
„Na co taky jiného by taky tahle tvoje mozková buňka mohla asi myslet,“ okomentovala svůj nález M, zatímco mi rukou zvědavě zajela do rozkroku. Ani nevím jak se to stalo, vzápětí mi ruce úplně samy běžely zkontrolovat obsah Markétčiny podprsenky.
Až vzápětí mi došlo, co vlastně M řekla, snažil jsem se ty ruce zase omluvit: „Nnnnno… mám kojeneckej syndrom … maminka mně málo kojila… jenom do 3 let.“
Markétka zazvonila svým smíškem. Další chvilku mi trvalo, než mi došlo, že si moje ruce hrajou s jejíma prsama pořád kolo kolo mlýnský… mojí jediné mozkové buňce se tahle hra moc líbila, na pohmat se najednou zdály být daleko větší.
Asi bych si takhle vydržel hrát ještě dlouho, když M zcela evidentně a vyzývavě zavlnila svým pozadím. Pak už jsme se jen předháněli, čí ruce se dostanou do kalhot toho druhého rychleji.
Konečně jsem se Markétce skrze těsné džíny prošmátral až na kožíšek. Po pár tazích jsem se zlehka zvědavými prstíky zavrtal i do něj. Panebože, jak ta její drážka už byla řádně namazaná!
„Hele, tady dole už není třeba žádná milostná předehra,“ vydechl jsem vzrušením. „Hele, to mluvíš o sobě?“ Markétce se mým zvědavým prstíkům nádherně poddávala a začínala se vlnit pěkně do rytmu. Byla pořád zády ke mně, ale jednou rukou si mně přidržovala za zadek, zatímco ta její druhá šikulka se bez skrupulí seznamovala s mým již řádně nakynutým popředím.
„Kdys to měla proboha naposledy?“ pomyslel jsem si ani nevím jestli nahlas. Když jsem se pak zaměřil na její poštěváček, začala mi Markétka příst krásně jako kočka.
Pokračovali jsme v našem vzrušujícím dílku a netrvalo dlouho a M se začínala jemně třást a vibrovat. Když se pak sama pokusila zneužít mého nejlepšího přítele a zasunout si ho do té své už pěkně rozpálené a namazané jamky, škodolibě jsem jí to překazil.
„Počkej … počkej, kam tak pospícháš?“ snažil jsem se ji přibrzdit, i když bych nejradši do té její studánky vystříkal rovnou všechno a hned. „Já jsem slušnej kluk … na mně nesmíš tak rychle.“ Hecoval jsem milou M, zatímco jsem z ní rval kalhotky i s kalhotama.
Posadil si ji na okraj kuchyňské linky. M se na mně těma svýma kukadlama možná trochu ostýchavě, ale moc hezky usmívala. Přes jenom symbolický odpor jsem roztáhl Markétce ty její nožky nádherně doširoka. Pohled na její černý a zastřižený klínek mně totálně zhypnotizoval a přitáhl si mně jako magnet.
„Kašlu na bezpečný sex,“ pomyslel jsem si. Měl jsem už pěkné rudo před očima, skoro jsem ztrácel hlavu. Poklekl jsem si před M a její nohy jsem si položil na ramena se slovy: „Udělejte si pohodlí, madam, jako doma.“
A pak si přivoněl k její pěstěnému trojúhelníčku. Ta pusinka dole nebyla žádná šmudla, přesto jsem ucítil lehounký a vzdálený závan pyžma.
„Hele, nemá tadyhle ta tvoje spolubydlící náhodou plodný dny?“ neodpustil jsem si komentář a ochutnal tu její šťávičku i tam dole. TA vůně mně omámila. Dal jsem té voňavé pusince dole pusinku na čelíčko, na líčko…, pak francouzskou pusinku a mlsným jazýčkem začal kroužit kolem jak hladovej vlk.
Nevím, jestli to byla taková empatie, ale začal jsem ztrácet pojem o prostoru a čase. Když jsem přejel jazýčkem přes poštěváček, M si vzdychla tak toužebně, že jsem věděl, že mně chce mít zrovna tam. Když jsem jí o něco později nečekaně zajel jazykem do té její studánky co nejhlouběji, až hlasitě překvapením vyjekla. Ale to už se třásla, jako by měla zimnici a kolem bylo minus 20.
Ale pořád ještě nebyla u konce. Teď už se musí udělat každým okamžikem, opakoval jsem si nevěřícně již poněkolikáté. Vibrovala a vlnila se v pravidelných rytmech kolem svého epicentra rozkoše a povzdychávala si docela bezostyšně nahlas.
„Pustím rádio…?“ neodpustil jsem si tu přiblblou poznámku. „Ne, teď ne!!“ Nasál jsem si jejího frajtra i s jeho okolím do pusy a začal jí ho sát jak vakuová pumpa, zatímco můj jazyk nepřestával komunikovat s poštěváčkem. Ten teď nabyl rozměrů a citlivý byl tak, že Markétka se třásla jako by kolem bylo minus čtyřicet.
„To je ale doba. Tak dělej už, něco hezkýho si už konečně v tý svý hlavince představ nebo nestihnem vyzvednout děcka z angliny,“ pobízel jsem v duchu Markétku a ještě víc zrychlil tempo.
Jakoby mně M vyslyšela, prohla se nečekaně jako luk a v křeči zasténala tak, jako by se právě u nich doma stala vražda, aby vzápětí za dalšího hlasitého doprovodu začala neuvěřitelně rychle přirážet.
Ta její chvilka trvala jen chvilku, ale musel jsem se hodně snažit, abych se během ní vzrušením neudělal taky. „Tedy to mně mrzí, že jsem nebyl IN, to by byla jízda,“ zalitoval jsem nahlas.
„Tak pojď už!,“ prosila mně Markétka sama ještě napůl omámená. Vydrápal jsem se zpod kredence nahoru a zanořil jsem žaluda do té její už nedočkavé a promáčené studánky. Ale byl už jsem skoro hotovej a cítil jsem, že každým okamžikem exploduju… „ty vole dyť já si ani nezašukám!!!“ zaklel jsem v duchu.
Jediné, co mi pomáhá v takovýchto chvílích je ani se nepohnout, nefantazírovat a kecat – kecat cokoliv, i třeba nesmysly. „Do pr…,“ zarazil jsem se včas, „já už jsem!!!“
„Dovnitř ne!“ Vrhla na mně prosebný pohled M. Ten její prosebný pohled mně málem ale opravdu udělal. Hlavně nemyslet, říkal jsem si. Ale srdíčko mi vzápětí poskočilo radostí, protože jsem pocítil, že tuhle první krizi se mi povedlo právě překonat.
„… jsem v poho,“ zahrál jsem si na frajera a začal jsem v Markétce zase pomaloučku zvědavě rejdit sem a tam. Markétka se mně chytla kolem krku a přivřela oči.
Bylo to moc fajn, přál jsem si takhle strávit hodiny. Dal jsem jí pusinku na jedno očičko, pak na druhý, načež se na mně hezky usmála, (a já na ní určitě taky) a pak jsme se k sobě přisáli nahoře i dole. Nechal jsem svého nejlepšího přítele pomalu projíždět svojí novou kamarádkou.
Byla to fantazie, pak jsem si vzpomněl na naše ratolesti a mrknul jsem na hodiny. „Máme už jenom pár minut, abysme nepřišli pozdě do školy,“ prohlásil jsem nešťastně. „A jak to máš nejradši?“ „A jak to máš nejradši ty?“ „Hádej…“ „Já zezadu.“ „Já taky…“
Markétka se ke mně otočila zády, lokty se opřela o linku a bože, jak ochotně na mně vyšpulila tu svou fantastickou prdelku. Zastávám názor, že ani té nejošklivější ženské s vyšpulenou prdelkou se nedá říct ne, ale tyhle fantasticky tvarovaný křivky ze mně udělaly zvíře. Mezi nohama už také neměla úhlednou drážku, ale hezky roztaženou díru… do pekla.
V následujícím okamžiku mi v ní zmizely tři zvědavé prsty naráz, celou ruku se mi ale dovnitř propašovat nepodařilo, škoda že jsme měli tak málo času. Ale toho těšitele jsem jí tam vzápětí natlačil až na samé dno a hned jsem s ním začal tvrdě, možná až hrubě přirážet.
M sténala, nevím jestli bolestí nebo rozkoší, ale ty její vzdechy mně vzrušily tak, že mně během několika sekund zalil pocit té nejvyšší blaženosti. Zarazil jsem do ní toho svého pěšáka ještě jednou a naposled a co nejhlouběji, jak to jen šlo, jako bych se jí tam dole nemohl nabažit, až M. překvapeně vyjekla. A v posledním okamžiku (zkušeně) jsem ho evakuoval ven.
M ale na mně tak odevzdaně pořád špulila tu svojí fantastickou prdýlku… vůbec jsem takovou prasečinku neplánoval… ale nenapadlo mně nic lepšího než jí natlačit ten stříkající žalud aspoň do vyšpuleného zadečku.
To Markétka vyjekla překvapením podruhé. Natlakovaný obrovský žalud mi do její druhé dírky vklouzl s překvapivou lehkostí a já nechal zbytek nálože explodovat tam. Slastí se mi tmělo před očima a já cítil, jak se mi totálně odkrvuje mozek a jsem úplně někde jinde..
„Promiň…,“ chtěl jsem se za tu neplánovanou prasečinku omluvit. „Nemáš se za co omlouvat,“ řekla M a pak trochu rozpačitě dodala: „Já o tomhle vždycky tak akorát snila…“ „Já taky,“ vlepil jsem M pusu a pak už jsme utíkali ke škole jako 2 teenageři. Cipísci už nás tam netrpělivě vyhlíželi…
