Nechápu proč všichni mne mají za mrchu a namyšlenou. Možná je to o tom, že si kluky držím od těla a i když se líbím nechci s nimi nic mít. Nemám dobrou zkušenost a z toho vycházím. Posměchu od spolužaček, že jsem ještě panna jsem si užila dost a raději jsem sama.
Po maturitě jsem se těšila na sladké nicnedělání a přemýšlela jsem kam pojedu. Nebylo o čem moc přemýšlet, protože finanční situace neumožňovala příliš se rozlétnout. Nakonec jsem se rozhodla pro Slovensko, kde mi rozumí a není draho. Navíc hezky tam je taky.
S kamarádkou jsme se domluvily a třetí den červencový jsme vyrazily na cestu. Po cestě nenastalo ničehož, co by se vymykalo standardům, jen bylo velký horko. Dorazily jsme na místo pozdě v noci a nebylo třeba zdůrazňovat, že utahanost byla značná. Penziónek byl příjemný a postarší pan majitel byl velmi příjemný a vstřícný. Ještě večer nám nechal udělat jídlo a ptal se, který pokoj si vybereme. Kromě nás bylo na penzionu ještě dalších pět lidí a tak při kapacitě necelých čtyřiceti to byl pochopitelný volitelný luxus. Vybraly jsme si ten nejhezčí, alespoň dle nás a během chvíle jsme po hygieně ulehly a chrápaly jak zabitý.
Proužek paprsku sluníčka v půl jedenáctý přelezl můj nosní pahorek a zaútočil na mé levé víčko. Zlenivělost byla tak šílená, že odvrátit hlavu z nepříjemné polohy byl nepřekonatelný problém. Řezavost sluníčka byla tak hrozná, že jsem přeci jen překonala tělesnou bezvládnost a otočila se na pravý bok, kde spala Martina.
Vlastně nespala. Kde ta káča trajdá. Takový spáč a je někde pryč. Ale co, je dospělá, tak ať si dělá co chce. Najednou se rozlétly dveře a vidím v nich zubatou hlavu, v rukách podnos a na něm samé ranní laskominy, které si člověk může přát. Martina se usmála a s lehkou vulgárností, jí vlastní a mnou výjimečně tolerovanou, povídá: „žer“.
„Ježíši kdes to sebrala? Já mám šílený hlad“ Odpověď byla velmi jednoduchá a zaslechla jsem znovu známé, žer. Byla hodná. Martina je vůbec dobrý člověk. Je celkem hezká, kluci se kolem ní točí, je dost sprostá, zkrátka dnes asi taková normální holka, které vlastně nemám ráda. Ale Martina byla jediná, která vždy stála za mnou, zastávala se mne a nevím, že by o mne řekla někdy něco špatného. A proto jsem jí ty všechny mě vadící vlastnosti tolerovala a někdy mi to dokonce přišlo i sympatický.
„Žer, půjdeme ven, bude tam hezky a chci si na chvíli vyjít, než se přes poledne udělá vedro“ a už si natahovala boty. Já v pyžamu a ona připravená na výlet. Celá ona. Zbrklá a nedočkavá.
Zahodila jsem zbytek jídla na tác a rychle jsem se umyla, oblékla a hurá ven. Výlet nebyl úplně dle mého gusta a vedro mi ho zkazilo celý. Ale to se nedalo nic dělat. Lítání po kopcích udělalo své a vraceje se k penzionu, dostávala jsem větší a větší hlad.
Pan majitel penzionu se překonal a jídlo bylo znamenité a vydatné. Martina se naprala až jí začalo být špatně a se slovy, že jí je blbě odcházela do pokoje si lehnout. Chápala jsem to, zejména u ní neboť její nekontrolované obžerství bylo přímo příšerný. Ještě jsem si dávala po jídle čokoládu a očima bloumala přes okno po kopcích a přemýšlela co vlastně budu dělat.
Rozhodla jsem se, že si budu číst knížku, kterou mám půjčenou od bráchy. Šla jsem nahoru. Opatrně jsem otvírala dveře do předsíně abych Martinu nevzbudila. Přede dveřmi do pokoje, ruku centimetr od kliky, jsem zaslechla z pokoje vzdech, nebo hek a celou mě to zarazilo. Ani jsem se nehla.
Za chvíli zase šustot, vzdech. Propánajána co se to tam děje? Ihned mi došlo, že tam asi není sama a že asi provozují sex. Představa pohledu na tu scénu u mne vyvolala strach, stud a trapnost na maximální úroveň.
Ztuhlost těla v nepřirozené poloze s rukou nad klikou jak pavoučí nohy a v polokroku, vykonala své. Ve snaze se bezslyšně otočit a potichu odejít, se zdřevěnělé nohy rozhodly neposlouchat a levá noha se mi podvrkla a já se skácela jak podťatá rovnou obličejem na pootevřenou skříňku, jejíž prudké dovření vyvolalo dojem lehkého prásknutí bičem.
Strachy jsem se nehla. Bylo slyšet dupnutí a s obavami někdo otvíral dveře. Ze dveří vykoukla hlava a Martina vykulila oči na mé pokroucené tělo nepřirozeně vzpříčené mezi skříň a protější zeď.
„Máš záchvat, nebo co?“, řekla s ledovým hlasem a šla do pokoje. Dveře nechala otevřené a já se snažila vymanit z té potupné polohy a vstát. „Kde jsi?“. Snad nechce abych tam šla? Hrůzou bych oněměla. Vstala jsem a vešla do pokoje. Kromě Martiny byl prázdný.
„Já já já myslela, že jsi tu s někým“, koktala jsem.
„Jak si na to přišla?“ odvětila Martina.
„Něco jsem slyšela“. povídám.
„Jak jsem onanovala? Ty to snad neděláš?“
To mě dorazilo. Byla jsem studem rudá od shora až dolu. Neumím o těchto věcech mluvit, neumím si o nich popovídat jako o něčem běžném. Zkoušela jsem leccos, ale nějak jsem neviděla účel zabývat se sama sebou.
Bouchla jsem dveřmi a seběhla po schodech do vestibulu, kde jsem si sedla do křesla a rozechvělá jsem koukala ven do krajiny přes velkou prosklenou stěnu. Musela jsem na to myslet jak mi to klidně řekla. Copak se o tom takhle mluví? Copak je normální někomu říct, že onanuju? Nebyla jsem schopna to zkousnout. Bože to je svět.
Přemýšlení mě zatěžovalo a já si ani nevšimla, že půlhodina utekla. Na rameno mi někdo položil ruku.
„Tak se nezlob. Já vím, že ty to nesnášíš.“ Pohleděla jsem nahoru a Martina s lítostivým pohledem mi koukala do očí v kterých jsem poznala upřímnost. „To nic. Opravdu se nic neděje“.
Martina se stále na mne dívala a dodala, „s holkama se o tom bavíme normálně, jen ty jsi v tomhle jiná, ale chápu tě“. Otočila se a odcházela do pokoje. Asi jsem jiná, ale zkrátka mi to nejde se jen tak bavit o sexu. To je jedno. Teď to nechci řešit.
Asi hodinu jsem ještě seděla a přemýšlela o mých tabu a snažila jsem si představovat, že jsem řadová holka, která se umí bavit o čemkoli s téměř kýmkoli. Asi to v zásadě není takový problém, jen mi to nedovoluje má výchova. Nevadí. nechám to času a zrání.
Pojedla jsem něco malého a šla nahoru do pokoje, kde Martina ležela v posteli a oddávala se válení na postelí a četla si knížku o nějakém hubnutí. Vytáhli jsme dokonce láhvinku vínka a s příjemným povídáním jsme ani nezpozorovaly, že je už pozdní večer. Martina mi říká, jestli by nestálo si dát ještě jednu láhvinku, ale já už pozbyla chuti a stačilo, že se mi již takhle motala hlava. Alkohol nebyl můj přítel, ale vínkem nepohrdnu.
„Jdu se Martino mýt a půjdu spát, jsem už ospalá“, povídám a vzala jsem si ručník, čisté věci a odkvačila do sprchy. „Já jsem už umytá a na mne neber s vodou ohledy“, řekla Martina a já si vzpomněla na správcem upozorňovaný příděl vody.
Sprchovala jsem se dlouze, vlastně vyhřívala, neboť jsem po spuštění vody ucítila zimu a tak jsem si dopřávala rozpaření v horké vodě. Martina asi šetřila. Koupelnová samota mi přihrála do myšlenek dnešní odpoledne a já jsem musela intenzivně myslet na Martinu, jak onanovala v pokoji. Myšlenka ve mě vyvolávala divné pocity a já se začala stydět sama před sebou, že se tím tolik zaobírám.
Cítila jsem jisté vzrušení, ale snažila jsem nevěřit, že situace, kterou jsem dnes prožila by mohla mít takový vliv na mne a dokonce mne vzrušit. Ne to je nesmysl. Pryč s tím.
Vyskočila jsem z vany a rychle jsem se začala utírat ať mé myšlenky nepřerostou v nějakou nesmyslnou touhu. Přejíždění ručníkem v rozkroku bylo zdrojem návratu k myšlenkám a já cítila, že se mi to velmi líbí. Sedla jsem si na bobek, mohutně roztáhla nohy a rychlým přejížděním prstů přes poštěváček mi přivodilo velmi rychlý orgasmus, který byl krátký, ale vydatný. Styděla jsem se. Ale touha byla silnější.
Rychle jsem se oblékla a šla do ložnice. Martina už spala a tak jsem pozhasínala světla a potichu se vkradla do manželské postele vedle ní. Otevřela oči. „Dobrou noc vodníku“. „Dobrou“, odvětila jsem a zhasla poslední světlo na nočním stolku. Guláš v hlavě z prožitků dne mi nedovoloval usnout, ale pak přeci jen únava zvítězila a já usnula.
Noc černá jako saze a já se probudila na zádech s nohami nataženými. Na pravém stehně ležela ruka Martiny, která ve spánku odfukovala jak lokomotiva. Nikdy jsem nepochopila jak může holka funět jak starý chlap. Její ruka vyvolávala rozpaky a já jsem pravou nohu pokrčila, aby ruka spadla. Nevím proč jsem se neotočila, nevím proč jsem to neudělala. Ruka sjela na mé břicho, že ležela na ukazováčku a jeho konec končil u stydké kosti.
Ani jsem se nepohnula. Představa, že by se probudila byla přímo zničující. Bála jsem se. Bála jsem se jako vždycky, když se něco týkalo intimního. Nebylo mi to nepříjemný. Na co to myslím, říkala jsem si v duchu a kdyby bylo světlo, bylo by vidět v tváři mou červeň.
Opatrně jsem ruku uchopila a snažila jsem se jí dát pryč, ale pohyb vyvolal u Martiny potřebu přetočit se z boku na břicho a ruka zajela přímo k otvoru, kde se lehce dotýkala prsty. Bylo mi trapně, bylo mi zoufale, ale bylo mi taky příjemně. Cítila jsem jak se zvyšuje vlhkost a vzrušení.
To snad není možný. Přeci nejsem lesba. Nechtěla jsem tu otázku teď řešit. Nebyla přeci teď ta pravá chvíle přemýšlet o mém zaměření. Důležité bylo ruku dát pryč. Nechtěla jsem. Ležela jsem s mrtvou rukou na přirození a cítila jsem, že pokud mě to nevzrušuje, tak se mi to přinejmenším líbí.