Tento příběh se odehrál v létě 1645 v jednom českém městě, tak malém, že nestálo kronikářům ani za zmínku. Město se bránilo statečně jednotce švédského vojska. Nakonec ale padlo, jak už to často bývá, zradou. Skupina měšťanů se svými sluhy přepadla zezadu strážce brány a nechala nepřítele vstoupit.
Vojáci se dlouho nezdržovali, vyrabovali co se dalo, nechali vládu nad městem zrádcům a jejich přisluhovačům a spěchali dál. A tehdy, stejně jako i mnohokrát předtím i potom, se začali současní vládci města mstít těm předchozím, vymýšlet si důvody k jejich zavírání a zabavování jejich majetku. Nastalo období poprav, mučení, znásilňování a zbavování se nepohodlných svědků. Donašeči a práskači měli svátek. Aby se prostý lid bavil a nereptal, odbývaly se popravy a mučení veřejně. Dodalo to násilnostem a krádežím zdání spravedlivého trestu. Většina obránců raději padla, než by se vzdala Švédům.
Někdo to štěstí neměl. Jeden z obránců strávil deset let ve službách císaře římského a krále českého Ferdinada III. a vybojoval pod jeho velením nejednu bitvu. Vrátil se domů se zraněním nohy, ale jako zkušený voják se stal velitelem jednotky hájící jižní bránu. Po zásahu věže dělovou koulí ho omráčil padající trám, a když se probral, byl ve vězení. A protože se před tím nepohodl s měšťanem, který byl jedním ze zrádců, nenabídli mu, aby vstoupil do jejich služeb, ale rovnou obvinili ze zrady a během několika dnů odsoudili ke smrti oběšením. Dnešní noc je jeho poslední. Stojí svlečený do půl těla s rukama spoutanýma v okovech připevněných ke stropu kobky.
Voják stál sám a v duchu se připravoval na svůj konec. Věznitelé mu nezavolali ani kněze, prý tu žádný není a tak se nemohl nikomu vyzpovídat. Přemýšlel nad svým životem a chystal se dnešní noc zasvětit rozmlouvání s Bohem.
Z úvah ho vyrušily blížící se hlasy. Do kobky vedlo jen jedno malé okénko po jeho pravici, ale svítil jasně měsíc a on odhadoval, že je tak dvě hodiny před půlnocí. Touto dobou obvykle již nechodil ani strážce. Napjatě poslouchal.
Hlasy se přiblížily. Mimo dvou drsných, mužských hlasů, rozeznal i jeden vysoký, prosebný hlas nějakého děvčete. Byl překvapen, když se otevřely dveře jeho vězení a dva biřici vtáhli dovnitř bránící se dívku.
Mohlo jí být tak tak patnáct. Dlouhé vlasy, kulatý obličej, ve kterém bylo ve svitu louče vidět veliké, vyděšené oči. Měla na sobě košili a suknici, jakou nosí dcery z bohatších rodin. „Necháme ti tu krásku do rána, budeš mít na poslední noc nóbl společnost, tak ne aby sis dovoloval,“ šklebili se. „Jinde takový slušňáky nemáme.“ A se smíchem odešli.
Děvče se zvedlo a přiblížilo se k vojákovi. „Tebe znám, viděla jsem tě na jižní bráně.“ Přikývl. Nepamatoval si, že by ji už někdy zahlédl, ale líbila se mu její nebojácnost. „Otec o tobě říkal, že jsi dobrý voják.“
Najednou se otočila a roztřásla se jí ramena. „Proč brečíš?“ „Nebrečím, jen jsem si vzpomněla… Otec, matka i bratr… Už nežijou. Všechny je zabili. Já byla u tety. Schovávala jsem se, ale dnes večer mě taky chytli.“
„Co s tebou bude?“ zajímal se. „Nevím, dnes na mě neměli čas – přijel posel od Švédů. Rozhodnou zítra. Ale byl tam jeden, Klomir, myslím.“
„Ta svině!“ „Jo, svině je. Zřídil si nevěstinec a hádej, koho tam má? Samé měšťanské dcerky. A mě chce taky. Takže děvka nebo bičování na pranýři.“
„Pranýř? Za co?“ „Oni už si něco vymyslí. Ty seš tady zavřený, tak nevíš, jak se noví pánové každý večer baví. Pořádají buď veřejné popravy nebo bičování. Věší ctihodné měšťany, samozřejmě ty, co nezradili Švédům a bičují jejich manželky a dcery.
To předvedou tři nebo čtyři ženy, a aby to vypadalo spravedlivě, přečtou, čím vším se provinily. Pak je svléknou do naha a připoutají na pranýř nebo pro změnu pověsí za ruce. A postupně je bičují. Přitom občas udělají přestávku, během které můžou ti ožralové, co jim slouží, přijít nahoru a sáhnout si… A když už žádnou z těch žen nedokážou přivést k vědomí, tak je hodí té nadržené lúze napospas. Většina z nich je druhý den mrtvá, nesčetněkrát znásilněná. Já…já nechci takhle skončit.“
Rozplakala se doopravdy. Po chvíli se uklidnila a řekla: „Vojáku, prosím tě, pomoz mi.“ „Jak? Mám vylomit mříže? Jsem v okovech, jestli sis nevšimla. A zítra už budu stát před soudcem nejvyšším.“
Zarazila se. „Možná se u něj sejdeme. Ale to, co potřebuju, bys možná dokázal i tak. Musím se naučit lásce, aby si mě zítra nechal ten měšťan pro potěchu a neposlal mě na pranýř. A…,“ ztichla a vojákovi se v šeru zdálo, jako by zahlédl v její tváři ruměnec.
„Víš, řekla jsem jim, že jsem už v milování zkušená, že vím, co a jak. Ale ve skutečnosti o mužích vím jen to, co mi řekly kamarádky. Chci, chci abys mě zbavil panenství ty a ne Klomir.“
Zasmál se nad ironií osudu. Chtěl dnes účtovat s Bohem a zatím mu ďábel připravil pokušení velkého hříchu. „Poslyš, nechceš na mě nemožné? Mám z tebe za jednu noc udělat ženu a ještě naučit umění milovat? To teda není zrovna snadný úkol!“
Pak zvážněl. „Uvědomuješ si, že jako nevěstka nedopadneš o mnoho lépe než na pranýři?“ „Já vím, ale budu žít a budu mít naději, že někdy pomstím sebe i své blízké.“
„Budiž, dobře. Mohu tě naučit takovým způsobům lásky, jaké jsem poznal v dalekých zemích a u nás nejsou známé. Myslím, že s jejich znalostí budeš nedostižná milovnice.“
„To je přesně to pravé. A panenství?“ sklouzla pohledem z jeho rukou u stropu přes nahou, zarostlou hruď až k jeho rozkroku. „I to by šlo, jen mi budeš muset trochu pomoct a nespěchat. Nejsem už žádný mladík.“ „Máme na to celou noc.“
„Škoda, že nemůžu být tvým učitelem déle než jednu noc. Co mě trápí je, že nevím, jestli to bude Bůh považovat za další hřích, nebo za dobrý skutek. Ale pojďme začít s výukou milování, panno. Co vlastně víš o mužích, čím se ženě dobývají do klína?“
„Kamarádky tomu říkaly jednooký had, ale viděla jsem ho jen u malého syna naší služky a to vypadal spíš jako žížala nebo slimák.“ „Pak je nejvyšší čas to napravit. Buď tak hodná, rozepni mi kalhoty.“
Děvče poslechlo a poprvé spatřilo úd dospělého muže, zatím bez známek erekce. „Teď musíš rozohnit mužskou vášeň tak, aby se z měkkého háděte stal tvrdý bodák, aby zesílil, vyrostl a aby trčel směle vzhůru jako kopí. K tomu ženy používají mnoho způsobů, ale nejednodušší je předvést své vnady. Sundej si košili a ukaž mi svá prsa.“
Dívka si po malém zaváhání svlékla košili a měsíční světlo se zalesklo na drobných, ještě ne zcela dozrálých ňadrech. „Vidíš nějakou změnu?“ zeptal se. Sklonila se blíž k jeho slabinám, aby si v chabém světle mohla lépe prohlédnout úd. „Snad je trochu delší a zesílil.“
„Správně,“ pokračoval voják, „další části těla ženy, které si muži s obzvláštní láskou prohlížejí a ohmatávají, je zadek a poupátko mezi nohama.“ Když viděl, že děvče to bere jako výzvu k dalšímu svlékání, zarazil ji: “Ne ještě se nesvlékej. Když se muž dlouho nemiluje, brzo dospěje ke konci. Víš, co se pak stane?“ „Ne, tak docela,“ odvětila tiše.
„Z oka hada vystříkne proud mužské šťávy. V lůně ženy tím může dojít k oplodnění. Čím je muž mladší a čím déle se nemiloval, tím rychleji svou šťávu vyroní. Nechci, aby se mi to stalo příliš brzy, už dlouho jsem ale neměl ženu a musím ti toho ještě spoustu ukázat. Teď použij své ručky panno a uchop hada u kořene. Co cítíš?“
„Lehké záchvěvy. Sílí mi v ruce!“ Rychle ruku odtáhla. „Ano,“ dotyk ženského těla vlévá do muže velký žár. Až budeš mít větší prsa, můžeš mužovo kopí stisknout mezi ně. Teď znovu polož svou ruku na můj nástroj. Stiskni ho hned za hlavičkou a dobře se na něj dívej.“
Počkal až to vykonala a pokračoval: „Posunuj ruku dolů, vidíš, že se hlavička odhaluje. Je tam dvojitá kůže. Ta horní se dá lehce odhrnout. Dobře jsi to udělala. A dokonce můžeš pokračovat dál. Vidíš, dá se stáhnout ještě více dolů. Tak, ano, áách, to je ono. Drž ji tak chvíli! Áno. Sssss.“
Voják zasténal rozkoší a jeho úd se rychle plnil krví. „Teď zpátky nahoru. A teď zase dolů. Á, á, to je ono. A zpět.“ „Už je mnohem větší!“ hodnotila změnu dívka. „O to ses zasloužila ty. Budeš-li pohyb zrychlovat, dosáhneš brzo á á á i mé šťááávy. Dost zatím. Tohle dokáže kdejaká nevěstka, ale vzít mužský bodák do úst a jazykem rozbouřit mužskou vášeň, to dělají jen v krajích velmi vzdálených. Stáhni kůži dolů a jazykem přejeď po špičce mého mužství.“
„Opravdu to takhle někde dělají?“ „Nevěříš mi?“ „Věřím, ale …..“ Děvče pokleklo a odhodlaně uchopilo vojákův mohutný úd do ruky a obnažilo žalud. „Můžeš lízat, ááno, takhle, můžeš rejdit jazykem v dírce ddóbře, to je áá ono. Ještě. Víc! Óooo Ano. A ze spodu je taková strunka, na kterou můžeš jazykem brnkat jako bys hrála na loutnu. Áááá áááá ááááá, jo! A zase lízat. Úuuuu. Ano, střídej to.“
Voják se svíjel rozkoší. „Stačí. Počkej přece. Blíží se konec naší první lekce. Rozhodni se. Můžu ti nastříkat šťávu na hruď nebo na tvář, ale ty nejlepší děvky si ji nechají vystříknout přímo do pusy a pak spolknou. Chceš to zkusit?“
„Jistě vojáku, musím být nejlepší.“ „Dobrá, tak poslouchej, jak to uděláš. Napneš strunu, ale nebudeš na ni hrát jazykem, zastrčíš si bodák do pusy.“ „Cože? Vždyť se mi tam nevejde!“ „Ale ano, jen to zkus.“
Anna opatrně vsunula žalud do úst. „Auuu. Pozor na zuby! Jenom rty, ale sevři je a nech můj nástroj vklouznout do úst tak, aby se jeho špička dotknula na patře. Nesmí se ti dostat hloub! Tak, ano a teď ho zase ho vysuň ven. Dobře. Vidíš vešel se.“ „Ale jenom tak tak.“
„Vyzkoušej si to nejdřív pomalu, ale pak pozvolna přidávej na rychlosti. Až ucítíš, že se ti hlavička v ústech zvětšuje,“ „Hohe?“ Vyplivla úd. „Ještě se zvětší?“ „Trochu a hned nato vystříkne má míza. Připravená? Jdeme na to.“
Děvče opět obemklo rty obrovský žalud a neobratně se snažilo vyplnit jeho pokyny. „Ssssprávně! Tááák! Ještě! Áaaano. A rychleji“ „To huh hejde.“
Voják cítil, že se blíží orgasmus. Propjal se a co mu upoutání dovolilo začal přirážet a určovat si tak rytmus. Děvče překvapila rychlost a hlavně hloubka, kam ji až pronikal, ale nestačila ani zaklonit hlavu a vojákův bodec jí v puse ještě vyrostl a zesílil. Než si uvědomila, co to znamená, voják zaúpěl rozkoší a zarazil penis co nejdál.
V tom momentě ucítila první prudký stah penisu a než se nadála, musela polknout první mohutný výstřik lepkavého spermatu. Vzápětí ho už měla plnou pusu a škubající úd vystřikoval další a další dávky. Nestihla ho tak rychle polykat, a tak jí vytékal po bradě a kapal na kamennou podlahu.
„Ne… nečekala jsem, že toho bude to.. tolik,“ vypravila ze sebe mezi zakuckáními, když voják konečně penis vytáhl: „a že to bude tak horké.“ Klečela s obličejem potřísněným lepkavou, táhnoucí se hmotou a s překvapeným i vyděšeným výrazem se dívala se na vojákův úd, který s sebou ještě občas škubnul a z něhož pomalu stékaly poslední kapky.
Dívala se dál, jak penis pomalu ochabuje, dokud zase nevisel schlíple, jako když ho viděla poprvé. Pak otřela a usadila se opřená zády o vojákovy nohy. Vyprávěla mu o svém dětství, o rodině, o domě, kde žila. On jí na oplátku líčil zážitky z výprav do ciziny. Když se na chvíli odmlčeli, všiml si, že usnula.
Nahý muž s rukama u stropu, jehož zplihlý penis se dotýká vlasů mladičké dívky s obnaženými ňadry spící u jeho nohou. Voják, držící svou poslední stráž. Pozvedl hlavu vzhůru, zadíval kamsi nad strop kobky a v duchu vedl dlouhý hovor se soudcem nejvyšším.
O dvě hodiny později, již smířen s osudem, sklonil hlavu k dívce. Pohled na její drobná ňadra s hroty bradavek vystouplými chladem způsobil, že znovu ucítil příjemný pocit v podbřišku a jeho úd se probudil k životu. Nepatrně pohnul nohou. Dívka sebou trhla a překvapeně a nechápavě se rozhlédla. Pak zdvihla hlavu. Přímo nad sebou se jí houpal penis, sice stále ještě svěšený, ale již zmohutnělý.
„Pokud sis to nerozmyslela, moje milá, je čas udělat z tebe ženu.“ Postavila se a přitiskla se svými drobnými prsy vojákovi na hruď. Dívala se mu zblízka do očí a zašeptala: „Víš vojáku, zdál se mi sen. Měla jsem dceru a žila s ní v malém domku. Chtěla bych, aby se mi ten sen splnil. A já mám tvrdou hlavu, když si něco usmyslím, tak to také udělám. Proto musím žít.“
Po krátké odmlce pokračovala: „Můj otec vždy říkal, že člověk má mít své svědomí čisté. Vím, že se obcováním s těmi zrádci dopustím hříchu, ale věřím, že Bůh mi to odpustí. Milování s tebou vojáku je ale jiné, to chci já a mělo by být z lásky a s požehnáním Božím. Neznám tě dlouho, dokonce ani nevím, jak se jmenuješ, avšak věřím, že jsi dobrý člověk. A tak… Já, Anna dcera lékárníka Bohaty, tu před Bohem prohlašuji, že pokud to přežiji, chci si tě vzít za svého muže.“
„Martin, jmenuju se Martin. I já Martin, syn košíkáře Horyny slibuju před Bohem, že pokud to přežiju, rád tě Anno pojmu za svou ženu.“ Přitiskla ústa na jeho a první polibek zpečetil slib. Pak vyzvala dívka Anna vojáka Martina, aby pokračoval.
„Dobře, říkal jsem, že muže rozpálí pohled na ženin zadek a klín. Svlékni se.“ Poslechla, ale otočila se. Když se k němu znovu přivrátila, zakrývala rukama ohanbí. Přece jen potřebovala trochu času, aby sebrala odvahu a ukázala se mu zcela nahá.
„Nemůžeš být zkušenou milovnicí a přitom se stydět ukázat své vnady. Zvedni ruce a otáčej se, předváděj se a snaž se zažehnout ve mně žár vášně.“
Váhala už jen malou chvilku a zvedla ruce nad hlavu. Stáli tam pár vteřin jako by byli sochy při tanci. Oba nehnutí, nazí s rukama u stropu. Pak se Anna začala pohupovat v bocích a tančit. Nastavovala jeho pohledu své úzké boky, nádherně tvarovaný zadeček i klín jemně zarostlý tmavými chloupky.
Voják děkoval Bohu za stále jasně svítící měsíc a když už bylo na jeho údu neklamně vidět sílící vzrušení, zastavil ji: „Výborně, zatím stačí. To by ti tedy šlo. Teď se budeme chvíli věnovat tobě, Anno. Chceš-li se milovat s muži, musí být tvoje poupátko připravené. Jinak tě bude bolet, až do něj budou muži zarážet svůj bodák. Sedni si proti mě, roztáhni nohy a polož prsty tam, kde se k sobě spojují plátky tvého poupěte. Už jsi to někdy dělala?“
Zavrtěla hlavou. „Dobře. Pohybuj prsty a zkoušej při tom tlačit na poupátko různou silu, až v něm ucítíš příjemné brnění.“
Dívka byla zaujata úkolem, že ani nevnímala vojákův vášnivý pohled mezi svá roztažená stehna. Teprve když se na něj vítězoslavně usmála, všimla si ztopořeného údu trčícího přímo k ní.
„Tvůj bodák se pěkně přiostřil, Martine, ale mě se to taky daří, je to trochu jako by mi při tom přebíhal mráz po zádech,“ hlásila.
„Správně a mě se nediv. Mnohdy ani vlastní žena nedovolí manželovi podívat se mezi roztažené nohy!“ Její reakce byla okamžitá. Pak se ale pousmála a opět rozevřela stehna. „Správně, nesmíš se stydět. Jsi nevěstka a zašpičatit mužům bodáky je tvým cílem.“
„Jak poznám, že jsem připravená?“ „Zasuň prst trochu hlouběji do poupátka. Musíš tam mít vlhko. To je šťáva ženy. Také se ti plátky poupátka zvětší a roztáhnou, takže odhalí dírku, kam muži kopím bodají. Škoda, že se tě nemohu dotýkat svýma rukama. Nejlépe ženu k milování připraví zkušená ruka muže, ale to od těch nahoře to nemůžeš čekat.“
Martin viděl, že dívka sedí příliš vypjatě, proto pokračoval: „Uvolni se, třeba si lehni, pokrč nohy a soustřeď se jen na to, co cítíš. Druhou rukou si hlaď prsa, hlavně jejich špičky, až se budou podobat hrotům šípů.“
Děvče poslechlo a za chvilku hlásila: „Cítím vlhko, asi jsem připravená.“ Zvedla se ze země a přistoupila k muži a k jeho ztopořenému penisu. Úd trčící šikmo vzhůru svědčil o tom, že vojákovo vzrušení, vybičované sledováním masturbující dívky, znovu dosáhlo maxima.
Uchopila ho do ruky a začala pohybovat předkožkou. Ta už nešla přes naběhlý žalud zpět přehrnovat. Druhou rukou sjela níže a začala mnout jeho varlata.
„Pomalu, s pytlíkem musíš jemně, ale jinak je to správně, děláš to á á jako zkušená nevěstka. Můžeš mi také rozehrát strunu svými šípy.“ Pochopila a trčícími bradavkami mu začala dráždit uzdičku. Začal přímo vrnět blahem a za chvilku ji musel opět zarazit.
„Blíží se konec tvojí výuky panno. Muž má na výběr mnoho poloh, při kterých zarazí své kopí do lůna ženy. V zemích koruny české je normální, aby sis lehla na záda tak, jako před chvílí. Já bych si měl lehnout na tebe a zasunout svůj bodák do tvého poupěte. Když je to poprvé a bodák proniká do panny, nesmí muž příliš váhat, musí prudce prorazit překážku, kterou tam panny mají. Jak vidíš, já se ale nemohu pohybovat a tak se budeš muset sama na moje kopí nabodnout.“
Zarazila se. „Nevím, jestli to svedu,“ zašeptala, „máš ho tak velký a kamarádka říkala, že jí to bolelo a tekla jí při tom krev.“
„Nemusíš mít obavy. Roní-li žena šťávu, je její květ připraven přijmout muže a bolest není tak velká. Určitě to dokážeš.“
Děvče opět začalo vstoje masturbovat a jí i vojákovi se zrychlil dech. Pak se sama chopila iniciativy, přitiskla se k němu svým tělem, penis sevřela mezi stehna. Vojákův žalud se dotýkal stydkých pysků. Aby měla správnou výšku, musela si stoupnout vojákovy na nohy. Když se začala nepatrně pohybovat v bocích, slastně sténal.
„Udělala jsi správný krok, špička mého bodáku se napila tvé šťávy, teď lépe projede do tvého lůna. Otoč se ke mně zády a předkloň se. Roztáhni prsty poupátka a nasaď si bodák na jeho okraj.“
Sám se prohnul v bocích co nejvíc dozadu. Když cítil jak mu stahuje předkožku dolů a snaží se vsunout odhalený žalud mezi stydké pysky, zaprotestoval: „Ne, skryj dýku do pochvy. Ta se zachytí na lístcích tvého poupěte a dovnitř vstoupí tasený bodák. Je to tak snazší. Ano, to je ono. Teď pomalounku nasedej, jen kousíček.“
„Au, trochu to bolí. Mám přitlačit?“ „Ne, nasedej a zvedej se, ale jen tak, aby tě to nebolelo, poupátko si musí na kopí přivyknout.“
Anna přidržovala jeho penis, který jí žaludem projížděl mezi stydkými pysky a zlehka narážel na panenskou blánu. Za chvilku jí po stehnech stékala šťáva a dívka i voják vzdychali prožívanou slastí.
Když se ejakulace přiblížila, rychle zašeptal: „Připrav se a vší silou nasedni – pozor, teď.“ Jen co se Anna pohnula a tlak na jeho úd se zvětšil, vyrazil ten kousek, co mu pouta dovolila vpřed a pomohl jí. Žalud protrhl panenskou blánu a penis zmizel celý v pochvě dívky – ženy.
Přestali se pohybovat a vychutnávali své vzájemné spojení. Ona se zvědavostí zkoumala přítomnost toho mohutného cizího předmětu ve svém těle, on prožíval ryze mužské pocity spojené s deflorací a snažil se alespoň na chvilku oddálit nezadržitelně nastupující vyvrcholení.
Náhle se v ní začal pohybovat šílenou rychlostí a za pár vteřin, se jim vydral z hrdel výkřik dvojího orgasmu. Ještě dlouho setrvali ve spojení. Poté, když Martinův penis ochabl, přitisknula se Anna na jeho hruď a objala ho kolem krku. Teprve když vojákovy oči postřehly první známky blížícího se svítání, ustrojila Anna sebe i Martina.
Biřici, o další hodinu později, našli dívku zdánlivě spící v koutě kobky. První odvlekli ji a odpoledne i Martina.
Jistě se ptáte jak jsem tento příběh mohl tak podrobně vyprávět, když nebyl zaznamenán v žádné kronice. Vysvětlení je prosté. Bojová linie, pokud můžu použít termín ze současnosti, se za pár dnů posunula zpět a městečko znovu osvobodili vojáci krále Ferdinanda.
Nedělejme si iluze. Opět se zavíralo, popravovalo a páchaly křivdy. Anna se ale dostala na svobodu a byl jí vrácen majetek rodiny. Strávila v „harému“ jen devět dnů. Měla štěstí, že všichni její trýznitelé uprchli, padli nebo byli popraveni, a tak tajemství jejího úspěchu neměl kdo vyzradit.
Při milování s muži vyzkoušela mnoho různých poloh, ale všechny zlákal neobvyklý, exotický orální sex natolik, že žádný z nich neejakuoval do pochvy. Pouze popravený voják. A když po pár týdnech zjistila, že je těhotná, byla si jistá, že nosí jeho dítě.
Využila toho, že kněz, ke kterému chodila do kostela opravdu při bojích zahynul. Zhřešila znovu, když požádala nového kněze, aby zanesl do knih sňatek, který uzavřel těsně před svou smrtí jeho předchůdce mezi ní a vojákem. Snad jí to Bůh odpustil.
Tím se stala pro veřejnost vdovou a v určený čas porodila holčičku. Když dcera vyrostla, vyprávěla jí příběh Anny a Martina a zaučila jí do tajů orální lásky. Dcera milovala a učinila šťastným jen svého manžela. Generace po generaci se takto dědilo tajemství a až po staletích ho jedna z pra pra vnuček sepsala a právě tento spis se mi podařilo najít.
Nevím, jak se nalezený příběh liší od skutečnosti, já jsme ho jen trochu přizpůsobil dnešní češtině. Snažil jsme se ale v přímé řeči zachovat romantický způsob, jakým se v originálním textu vyhýbají termínům souvisejícím s pohlavními orgány a pohlavním stykem.
Škoda, že text nebyl nalezen a rozšířen dříve. Mohl se stát malou českou kámásútrou žen a dívek již před mnoha staletími. Škoda, ale i tak děkujeme Anně i všem jejím potomkům, že pro nás tento příběh zachovali.